NVP ze dne 16. července 1975

Hlavním úkolem PVOS bylo zajištění obrany vzdušného prostoru státu a nedotknutelnosti jeho vzdušných hranic...

Moderátor: Netopýr

Odpovědět
Netopýr
Šéfmoderátor
Příspěvky: 840
Registrován: 06.02. 2008 17:48
Bydliště: Markrabství moravské
Kontaktovat uživatele:

NVP ze dne 16. července 1975

Příspěvek od Netopýr » 27.07. 2008 00:24

Dne 16. července 1975 narušil vzdušný prostor ČSSR z Polska civilní letoun AN-2, imatrikulace SP WKV. Jeho pilot - Dionizy Bielańsky (nar. 1.4.1939) - se pokusil o nelegální přelet z Polské lidové republiky do Rakouské spolkové republiky přes československé území.

Letoun byl zachycen radiolokačními prostředky 2.rtb Brno. K aktivnímu působení na cíl byl povolen start hotovosti (1x L-29/8.slp) z letiště Mošnov. K narušení došlo v prostoru odpovědnosti 2. divize PVOS.
Ústřední velitelské stanoviště (ÚVS) PVOS v Praze obdrželo informace o narušiteli i požadavek na jeho sestřelení od polské strany. Velitel PVOS pak následně vydal rozkaz k jeho sestřelení, ke kterému došlo v prostoru mezi obcemi Kúty a Čáry. Pilot sestřeleného letounu zahynul.
Narušitel nereagoval na výzvy hotovostního letounu k přerušení letu a následnému přistání na československém území.

Permaktron
Experimentátor
Příspěvky: 271
Registrován: 07.02. 2008 23:24
Bydliště: České království
Kontaktovat uživatele:

Článek na portálu iDNES

Příspěvek od Permaktron » 14.04. 2009 08:46

Dnes byl zveřejněn na tomto portálu článek pana redaktora Luďka Navary, který se snaží popsat toto narušení, ovšem s odstupem téměř pětatřiceti let, což má za následek neobjektivní posouzení tohoto případu.

Je v něm řada nepřesností, ba i vyložených chyb, které jsou pravděpodobně způsobeny neznalostí autora článku a jeho neorientací v dané problematice. Pouze "papouškuje" závěry ÚDV (Úřadu dokumentace a vyšetřování "zločinů komunistického režimu") a jeho bývalého ředitele "historika" Pavla Breta, plk. v.v.
Za všechny absurdity uvedu pouze, cituji: "...že letoun byl opravdu sestřelen, je informován jak ministr obrany Jaromír Obzina,...".
Pro pana Navaru a spol. z redakce MF DNES - pan Obzina nikdy ministrem obrany nebyl!!!

Celý článek si můžete přečíst zde:
http://zpravy.idnes.cz/cesky-pilot-roku ... domaci_anv

Netopýr
Šéfmoderátor
Příspěvky: 840
Registrován: 06.02. 2008 17:48
Bydliště: Markrabství moravské
Kontaktovat uživatele:

Článek na portálu NOVINKY.CZ

Příspěvek od Netopýr » 02.07. 2009 18:20

Dnes byl na on-line magazínu deníku Právo & Seznam.cz zveřejněn článek, který se vrací k tomuto narušení vzdušného prostoru Československa. Autoři v něm uvádějí domněku, že rozkaz k sestřelení či žádost mohl vydat generál Wojciech Jaruzelski, tehdejší ministr obrany Polské lidové republiky.

Celý článek si můžete přečíst zde:
http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa ... elski.html

Permaktron
Experimentátor
Příspěvky: 271
Registrován: 07.02. 2008 23:24
Bydliště: České království
Kontaktovat uživatele:

Re: NVP ze dne 16. července 1975

Příspěvek od Permaktron » 16.02. 2010 22:12

Před několika lety vyšel ve sborníku Securitas Imperii č.14 (ÚDV Praha) článek Tomáše Bursíka, který popisuje tuto událost takto:
Čtvrtek 17. července roku 1975. Příjemný letní den, který mnoho lidí trávilo na svých chatách. Okurková sezóna byla v plném proudu. Všechen denní tisk v hojné míře informuje o společném letu kosmických lodí Sojuz a Apollo do vesmíru, o blahopřání čs. prezidenta Gustáva Husáka afghánské hlavě státu Muhammadu Dáudovi ke státnímu svátku jeho země, dále novináři přinášejí stručnou informaci o jednání koordinačního výboru Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě konané v Ženevě, kde se začalo „rýsovat řešení dosud ne zcela vyřešených problémů“ tzv. třetího koše – tj. dodržování lidských práv, rozšiřování všestranných kontaktů a volný tok informací přes hranice. Rudé právo informovalo o odezvách obyvatel na červencové zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) a Zemědělské noviny se zaměřily na dosavadní úspěšný průběh žní.
Avšak nikde bychom nenašli ani zmínku o jedné lidské tragédii, která se odehrála předešlého dne (16.7. 1975) mezi slovenskými obcemi Kúty a Čáry v okrese Senica.

Přesně v 15,56 hod. zde byl sestřelen polský civilní letoun AN-2 poznávací značky SP-WKV pilotovaný polským sportovním pilotem Dionizem Bielanskim.(1)

Dle oficiální verze se letadlo AN-2 v 15.00 hod. středoevropského času nacházelo v okolí Žiliny, kde na něj měl upozornit náčelník svazarmovského letiště a dále letělo směrem na jihozápad údolím řeky Váh. Již od 15,20 hod. je navázáno spojení mezi Ústředním velitelským stanovištěm 7. armády Protivzdušné obrany státu (ÚVS PVOS) v Praze a Ústředním velitelským stanovištěm ve Varšavě. Jednalo se o nepovolený let a dotyčné orgány dospěly k názoru, že se jedná o pokus Dionize Bielanského přeletět čs. území a dostat se do Rakouska, kde hodlá požádat o politický azyl. V této době je již letoun sledován vrtulníkem a ze země je upozorňován dispečerskou službou, že je narušitelem vzdušného prostoru Československa. Od 15,30 hod. je polské letadlo sledováno celkem 4 stíhacími letouny (2 letouny Mig 21 a 2 letouny L-29).(2)

Stíhací letoun L-29 pilotoval vojenský pilot kpt. Vlastimil Navrátil . Ten ve své výpovědi ze dne 17. července 1975 uvedl toto: „Po přiblížení k cíli na vzdálenost asi 200 m jsem provedl identifikaci státní příslušnosti a vydal signál stanoveným znamením [tj. pohyby letounu] a zelenou světlicí ,Jste letoun narušitel‘ v takové poloze vůči letounu, aby mohl pilot tyto signály spatřit.
Na signály narušitel reagoval tak, že snížil výšku nad terénem na minimální možnost a stále pokračoval nezměněným kurzem. […] Opět jsem se k cíli přiblížil a vydal signál ,Následujte mě!‘ Po opětném provedení zatáčky a přiblížení k cíli jsem vydal signál ,Plňte mé rozkazy, jinak vám nezaručuji bezpečnost!‘ stanoveným znamením [opět pohyby letounu] a červenou světlicí. Letoun stále pokračoval stejným kurzem v minimální výšce. Poté jsem dostal z naváděcího stanoviště Sokolnice rozkaz k provedení výstražné palby, kterou jsem provedl asi ze vzdálenosti 100 m mimo letoun narušitele tak, aby svítící střely mohl pilot letounu zpozorovat. Po provedení výstražné palby jsem setrvával u cíle a manévrováním ho nutil ke změně kurzu. […] Po opětovném přiblížení se k cíli jsem dostal stanoveným heslem
[několikrát opakovaným ,Máš provést ZARJU‘ – sestřelit!‘] rozkaz k sestřelení cíle. V okamžiku obdržení tohoto rozkazu jsem měl výhodnou polohu k provedení okamžité zteče, kterou jsem zahájil a palbou ze vzdálenosti asi 300 m cíl sestřelil.“ (3)

Ve svém svědectví pro Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v roce 2002 Vlastimil Navrátil dále doplnil: „Z události jsem měl velmi nepříjemný pocit. Před každou službou ostré hotovosti jsme měli přezkušování z předpisů a školení, takže jsem věděl, že na letouny ze socialistických států se střílet nesmí. Byl jsem voják, byl jsem zvyklý poslouchat rozkazy a jednal jsem pod tlakem a ve stresu, několikrát jsem si ověřoval, zda rozkaz k sestřelení platí. […] [Poté] osobně jsem hovořil s náčelníkem štábu divize, který mi řekl, že rozkaz k sestřelu měl přijít z polské strany, konkrétně od generála Jaruzelského . […] O události se po krátké době přestalo hovořit, nabyl jsem dojmu, že je zde snaha celou událost ututlat, neboť si odpovědné složky byly vědomy, že zásah nebyl v souladu se směrnicemi. Událost mě ovlivnila po psychické stránce a způsobila mi problémy v osobním životě. Asi za tři čtvrtě roku jsem podal žádost o uvolnění do civilu.“ (4)

V roce 1975 se všechny odpovědné složky řídily Směrnicemi pro boj proti narušitelům vzdušného prostoru ČSSR platnými od roku 1972. V čl. 12 těchto směrnic se hovoří, že v případě civilních letounů nebo vrtulníků socialistických států, u nichž je podezření, „že jde o pokus o úlet do kapitalistické ciziny,“ měly být civilními orgány pro řízení leteckého provozu vydány příkazy k návratu nebo k přistání na nejbližším vhodném civilním letišti. V případě neuposlechnutí je orgány pro řízení leteckého provozu mohly donutit k provedení těchto příkazů manévrem pohotovostních letounů a stanovenými signály.(5)

Ústřední velitelské stanoviště Protivzdušné obrany státu sídlilo v Praze na Smíchově, jednalo se o podzemní velitelské stanoviště. Odtud byla řízena ochrana celého vzdušného prostoru tehdejšího Československa a zde se rovněž shromažďovaly veškeré informace a spojení se zahraničím. Velitelem 7. armády PVOS byl genmjr. Josef Marušák. V inkriminovaný den nebyl na pracovišti a telefonický kontakt s ním udržoval starší operační důstojník pplk. Vladimír Seman. Službu směrového důstojníka pro styk se zahraničím vykonávala 16. 7. 1975 npor. Jaroslava Karásková. Podle výpovědi V. Semana na ÚDV v roce 2002 se právě ona dotazovala polské strany, jak v dané situaci postupovat, a polská strana nařídila sestřel. Pplk. Seman volal genmjr. Marušákovi a ten rozhodl letoun sestřelit. Rozkaz byl předán na naváděcí stanoviště, tam ho tlumočili pilotovi Vlastimilu Navrátilovi a on jej, jak již víme, vykonal.(6)
Z protokolu o ohledání místa činu vyplynulo, že polský letoun AN-2 byl zasažen palbou do levé strany trupu. Ze závěrů, které učinili soudní lékaři vyplývá, že žádné z poranění nalezených na těle Dioniza Bielanského nebylo způsobeno střelnou zbraní ani explozí trhaviny. Bezprostřední příčinou smrti byl úrazový šok při poranění životně důležitých orgánů v těle. Na základě provedených
vyšetření bylo rovněž konstatováno, že jmenovaný byl před smrtí dlouhodobě vystaven velké psychické zátěži.(7) Dionizy Bielanski byl zkušeným sportovním pilotem, který až do tohoto osudného dne absolvoval přes 7 000 letů a ve vzduchu strávil hodně přes tisíc leteckých hodin. Byl ženatý a měl dvě děti.

Domnívám se, že Dionizy Bielanski se v letounu AN-2 skutečně pokusil o emigraci. Napovídal by tomu i seznam věcí nalezených v sestřeleném letounu (hygienické potřeby, osobní doklady, spodní prádlo, 4 košile, rodinná fotografie, pilotní průkazy, zápisníky letů atd.).(8) Můžeme pouze spekulovat o tom, co vedlo Bielanského k rozhodnutí opustit Polsko a zanechat zde svoji rodinu, nereagovat na výstražná znamení čs. stíhacích letounů a snažit se, s rizikem ztráty vlastního života při složitých manévrech s letadlem, za každou cenu uletět do Rakouska.

Na celém případu je zarážející několik věcí. Např. ze závěrů šetření, jež byla provedena stálou komisí pro vyšetřování leteckých nehod, vyplývá: „Protože ani jedné výzvy neuposlechl [Bielansky], byl stíhacími letouny ČSLA sevřen se snahou zabránit mu v úletu. Čím blíž byl k hranicím, tím prováděl nebezpečnější manévry v přízemní výšce kolem 10 m. Při posledním ostrém pravotočivém
manévru před vysokými stromy 12 km od hranice zachytil křídlem o zem a havaroval.“
(9) V Závěrečné zprávě šetření této letecké tragédie vypracované genmjr. Doležalem není jediná zmínka o tom, že polský letoun byl sestřelen!
Následuje podle mého názoru zcela absurdní podání na zahájení trestního stíhání D. Bielanského pro porušení předpisů o mezinárodních letech ze dne 25. 7. 1975, které navrhl vyšetřovatel bratislavského odboru vyšetřování Státní bezpečnosti npor. Belan .(10) Toto stíhání bylo zastaveno až 30. 12. 1975 z důvodu úmrtí D. Bielanského.

Genmjr. Josef Marušák tím, že vydal rozkaz k sestřelení polského letounu, byl podezřelý ze zneužití pravomoci veřejného činitele v době šetření tohoto případu v roce 2002. Trestní stíhání však nebylo přípustné, neboť zemřel.(11)
Punc tragičnosti celé věci dodává i to, že pouze několik dní poté – 1. srpna 1975 – je v Helsinkách za přítomnosti 33 představitelů evropských států (tj. i nejvyšších představitelů ČSSR a PLR), USA a Kanady podepsán Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, v němž otázka dodržování lidských práv a svobod člověka zaujala jedno z nejpřednějších míst. Nic to však nemění na věci, že Dionizy Bielanski se stal jednou z mnoha nesmyslných obětí studené války.


1 :arrow: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (dále jen ÚDV), čj. ÚDV-28/Vt-2002,
Činnost staršího operačního důstojníka Ústředního velitelského stanoviště 7. armády Protivzdušné
obrany státu podle magnetofonového záznamu a zápisů v poznámkovém sešitě ev. č. 1/19, s. 42.
2 :arrow: Tamtéž, Závěr vyšetřování, s. 52–53.
3 :arrow: Tamtéž, Zápis o výpovědi s kpt. Vlastimilem Navrátilem, 17. 7. 1975, s. 18–20.
4 :arrow: Tamtéž, Úřední záznam o podaném vysvětlení – Vlastimil Navrátil, 28. 8. 2002, s. 15–17.
5 :arrow: Vojenský ústřední archiv (dále jen VÚA), čj.: MNO-GŠ/OS-1971, Směrnice pro boj proti narušitelům
vzdušného prostoru ČSSR, s. 5.
6 :arrow: ÚDV, čj. ÚDV-28/Vt-2002, Úřední záznam o podaném vysvětlení – Vladimír Seman, 9. 7. 2002,
s. 21–23.
7 :arrow: VÚA, f. 01348/7A, VPOS, k. 112, 1975, čj. 029619/75, Závěry soudně lékařského vyšetřování.
8 :arrow: ÚDV, čj. ÚDV-28/Vt-2002, Seznam věcí nalezených v letadle AN-2, které byly čs. stranou
odevzdány členům polské komise, jež se zúčastnila ohledání místa dopadu letadla.
9 :arrow: Tamtéž, Závěr vyšetřování, s. 52–53.
10 :arrow: ÚDV, čj. ÚDV-28/Vt-2002, Uznesenie ze dne 25. 7. 1975, s. 71.
11 :arrow: Josef Marušák zemřel v září r. 2000.

hopik
Začínající uživatel
Příspěvky: 5
Registrován: 29.10. 2012 18:18

Re: NVP ze dne 16. července 1975

Příspěvek od hopik » 24.11. 2012 22:07

Dobrý den.
Narazil jsem zde na tento článek a protože jsem v letech 1975 až 1976 sloužil u 612. radiotechnické roty PVOS VU 5948/D v Božicích u Znojma tak k němu musím přidat své poznatky. V Božicích jsem sloužil od ledna 1975 do září 1976 většinou jako vyčítač ze skleněných tabulí na které se zakreslovaly trasy letadel. Občas jsem měl záskok také jako kreslič, ale to přiznávám mi moc nešlo. Tato rota byla vybavena přehledovými lokátory P14, P15 a výškoměrem nevím už jestli PRV9 nebo 11. V této době byl operační sál provizorní v malé místnůstce na ubytovně mužstva, protože podzemní bojová část byla ještě ve výstavbě.
V den o kterém se tu píše jsem jako obvykle seděl před planžetem jak jsme té tabuli říkali a která převáděla informace od lokátorů v azimutu a délce na polohu letadel ve čtvercové síti. Tyto pozice letadel se předávaly na nadřízené velitelství do Sokolnice. Najednou přišel rozkaz okamžitě přestat sledovat ostatní letadla a zaměřit se do určitého sektoru. Operátoři radiolokátorů včetně výškoměrů natočili antény do určených azimutů a prohledávali je. Tato činnost byla naprosto obvyklá při jakémkoli přeletu představitelů různých zemí nebo přeletu podezřelého letadla přes území ČSSR. Nic nenasvědčovalo něčemu mimořádnému. Delší dobu nebylo možné nic najít. Najednou se v prostoru severovýchodně od Břeclavi objevil signál odpovídače. Pro ty, kteří by náhodou nevěděli, co je to odpovídač. Toto zařízení vysílá z letadla signál, kterým se rozpozná vlastní letadlo od nepřátelského. Na obrazovce lokátoru vypadá jako oblouček za odrazem a pokud jsou tyto obloučky dva oznamuje, že je letadlo v nouzi. Protože tyto signály nejsou pasívní odrazy od letadel, ale jsou aktivně vysílány zvyšují dosti podstatně možnost jejich zachycení. Kódy pro tyto odpovídače se nepravidelně po několika hodinách měnily jak na straně letadel tak na straně lokátorů. Bylo zřejmé, že pilot letí hodně nízko, protože samotný odraz letadla jsme neměli. Po dotazu na velitelství nám bylo oznámeno, že to je cíl, který hledáme. Mimo toto letadlo jsme měli nařízeno sledovat ještě pohotovostní letky, které proti němu vzlétly. Po několika minutách sledování, při kterém se cíl chvílemi ztrácel se přibližně v prostoru Břeclavi ztratil úplně. Po chvíli jsme trochu nervózně podali dotaz na nadřízené a odpověď byla stručná. Cíl byl sestřelen. Do této doby a ani nikdy po ní jsme nic takového nesledovali tak to byl trochu šok. Později jsme se dověděli, že šlo o poláka na Andule a to bylo vše. Vždy když si na to vzpomenu, tak mě překvapí, že měl zapnutý tento odpovídač, který ho alespoň u nás prozradil a že takové letadlo vůbec takové zařízení mělo. Ale netuším, jestli toto zařízení šlo vypnout nebo ne. Nebýt toho, tak jsme ho vůbec nezachytili.
Za dobu mého vojákování bylo ovšem narušení podstatně více. Rakušané pravidelně oblétali těsně kolem hranice vrtulníky UH1D a občas je naši hláskaři vyhodnotili jako narušení. Ovšem je možno o tom pochybovat, protože hlásky byly vybaveny naprosto primitivně kusem pravítka a spolu se stupnicí azimutu to bylo vše. Vzdálenost a výška se určovaly odhadem a na to se zvláště u nezkušených vojáků asi moc nedalo spolehnout. Několik narušení bylo balóny. Jednoho větroně donutili přistát naše letadla. Bylo usměvné sledovat přelety stíhaček kolem tohoto větroně. Dalším narušením ovšem mimo námi sledované území byly vrtulníky v jižních Čechách hodně hluboko na našem území.
Na závěr musím přiznat, že naši pramazáci si občas vymysleli tzv. vozduch tj. vizuální sledování cílů u hranice z hlásek. Měli z toho velikou srandu protože vždycky vládlo velké vzrušení a křik do telefonů a na velitelství se mohli zbláznit, protože nikdo jiný nic nehlásil. Prostě divadlo. Kupodivu se na to nikdy nepřišlo, až po jejich odchodu do civilu se mě jednou zeptal velitel družstva jestli se něco takového nedělo. Byl jsem překvapen jak se k takové informaci dostal, nicméně jsem to musel zapřít.
Tolik tedy mé poznatky k sestřelu. Bližší informace jako přesné časy události apod. nemám. Nikoho v tu chvíli nenapadlo něco dokumentovat, pouze jsem chtěl zdůraznit tu skutečnost se zapnutým odpovídačem.

Netopýr
Šéfmoderátor
Příspěvky: 840
Registrován: 06.02. 2008 17:48
Bydliště: Markrabství moravské
Kontaktovat uživatele:

Re: NVP ze dne 16. července 1975

Příspěvek od Netopýr » 25.11. 2012 13:40

To "hopik".
Jene, díky za Tvoje autentické vzpomínky na tuto smutnou událost.
P.S. Kéž by se našlo více takových pamětníků, kteří se chtějí o své prožité události ve službě podělit s ostaními. ;)

istrebiTEL
Pokročilý uživatel
Příspěvky: 16
Registrován: 03.10. 2011 10:24
Bydliště: BA

Re: NVP ze dne 16. července 1975

Příspěvek od istrebiTEL » 12.11. 2015 10:24

Zostrel poľskej An-2 / SP- WKV pri Kútoch 1975

Gonzo - 19.6.2015

Ve středu 16. července 1975 byl kolem třetí hodiny odpolední poblíž Žiliny zpozorován malý civilní letoun Antonov An-2. Pracovník tamějšího aeroklubu Svazarmu upozornil na cizí letadlo protivzdušnou obranu, která se s pilotem snažila navázat kontakt. Ten však nereagoval a pokračoval v kurzu směrem k rakouské hranici. Osm kilometrů před ní bylo jeho letadlo sestřeleno cvičným proudovým letounem L-29.

Pilotem Antonova byl šestatřicetiletý Polák Dionizy Bielański, sportovní pilot a dřívější instruktor aeroklubu v Opoli. Pocházel z volyňské oblasti, ze vsi Staweczki, většinu mládí však prožil v jihozápadním Polsku nedaleko českých hranic – ve Sklářské Porubě. Po ukončení střední školy odešel do vojenské školy v Dęblině, kde sídlilo centrum školení důstojníků letectva. Byla to přímá cesta k tomu, stát se pilotem

Počátek šedesátých let zastihl Bielańského ve městě Cieplice Śląskie-Zdrój, dnes čtvrti města Jelenia Góra. Zde od roku 1963 létal v místním aeroklubu, zpočátku na kluzáku, od roku 1968 i na motorových letounech. Oženil se a složil instruktorské zkoušky. Manželům Bielańským se postupem času narodily dvě dcery. Jejich otec pracoval jako instruktor v aeroklubu v Opoli

Bielański nikdy nepatřil k velkým příznivcům komunistického režimu a již v šedesátých letech byl hodnocen jako osoba odolná vůči propagandě, která má na zřízení v zemi vlastní názor. To alespoň vypovídá objektový svazek s názvem „Ikar“, jenž byl k osobě Bielańského založen v březnu 1971. K jeho vytvoření snad vedla snaha získat pilota pro spolupráci s bezpečnostní službou (Służba Bezpieczeństwa – SB). Ten ale odmítl, a stal se tak namísto sledujícího sledovaným. Donášeli na něj kolegové-piloti, mezi nimi také agent „Bogumił“, který Bielańského udal, že má ve skříni signální pistoli. Bielański následně čelil nařčení, že chtěl zapálit aeroklub. Pod záminkou, že bez povolení odjel na dovolenou, byl z práce propuštěn. Aeroklub mu ani nevystavil posudek potřebný k získání nového zaměstnání

Dne 22. května 1972 Bielański napsal zemskému výboru Polské sjednocené dělnické strany žádost o to, aby mohl dostat práci. Pokud by mu nebylo vyhověno, navrhoval, aby byl vzat do vazby nebo vyhoštěn za hranice. Tehdy na něj padlo podezření, že by se mohl pokusit o útěk za hranice. Přispěl k tomu i fakt, že se pilot učil anglicky

V roce 1975 získal Bielański práci ve vratislavském Agroletu v oboru leteckých služeb v zemědělství. Brzy však došlo k nepříjemné události: dva z jeho podřízených byli zatčeni za krádeže pohonných hmot a podezření padlo i na Bielańského. Možná to byla poslední kapka, která spolu se smyčkou, již kolem něj utahovala bezpečnost, přispěla k jeho pokusu utéct za hranice.

O tom, že šlo skutečně o pokus emigrovat, svědčí také seznam věcí nalezených v troskách sestřeleného letounu. Našly se v něm například hygienické potřeby, větší množství ošacení, dvě masové konzervy, rodinná fotografie či pilotní průkazy se záznamy absolvovaných letů. Rodina Dioniza Bielańského však tvrdí, že o jeho záměru neměla tušení

Osudného 16. července 1975 nasedl šestatřicetiletý pilot a otec dvou dcer do dvouplošníku Antonov s registrační značkou SP-WKV. Šlo o práškovací letoun; ve vyšetřovacích materiálech je uváděn jako zemědělská verze An-2. Víme také, že Bielański v červenci práškoval pole u Niepołomice poblíž Krakova. Namísto toho však polský pilot zamířil na jihozápad

Brzy překonal československou hranici a kolem 15. hodiny se přiblížil k Žilině, odkud pokračoval údolím řeky Váh. Na letadlo letící ve výšce pouhých 30 - 50 metrů nad terénem upozornil protivzdušnou obranu pracovník svazarmovského letiště Vasil Kolár. Náčelník Oblastní letecké dispečerské služby (OLDS) Morava nařídil vyslat k vyhledání a sledování letounu vrtulník Mi-4 z trenčínského letiště. Vrtulník dostal pokyn, aby pokud možno přiměl letoun k přistání na letišti v Piešťanech. Se stejným cílem vzlétl k Antonovu také proudový letoun L-29. Bielański však nereagoval, pouze snížil letovou výšku a pokračoval v jihozápadním směru

K dvouplošníku proto vzlétly dva stíhací letouny Mig-21 z letiště Mošnov, které Antonov dostihly v 15:34 hod. jižně od Trenčína. Dva cvičné proudové letouny L 29 z letiště Brno se poté setkaly s Bielańského letounem v 15:45 hod. u Myjavy, která leží asi 50 km vzdušnou čarou od rakouských hranic. Dvouplošník nereagoval na signály k následování vydávané letouny L-29 a pohyboval se jen 10–30 metrů nad zemským povrchem.

Mezitím československé velitelství protivzdušné obrany navázalo kontakt s polskou stranou a zjišťovalo, jaké kroky lze proti nehlášenému letounu podniknout. V 15:39 hod. se směrový důstojník ve službě, npor. Jaroslava Karásková, otázal polského důstojníka pplk. Kitajevského, zda je možné zahájit palbu. Kitajevski odpověděl, ať česká strana jedná podle vlastních předpisů, ale o dvě minuty později už souhlasil s výstražnou palbou. Po obdržení informace, že letoun do pěti minut překročí hranice s Rakouskem, polská strana kontaktovala ministra obrany Jaruzelského

V 15:52 hod. česká strana obdržela požadavek Ministerstva obrany Polské lidové republiky na sestřelení letounu. Velitel 7. armády Protivzdušné obrany státu (PVOS) genmjr. Josef Marušák nebyl přítomen na pracovišti a zastupoval jej starší operační důstojník pplk. Vladimír Seman. Ten telefonicky kontaktoval Marušáka, který vydal pokyn k sestřelení polského letadla. O dvě minuty později dostal tento rozkaz s krycím názvem „Zarja“ pilot jednoho z letounů L-29, kpt. Vlastimil Navrátil. Věděl, že podle platných nařízení nesmí střílet na letadla spřátelených socialistických států, proto se několikrát dotázal, zda rozuměl správně. A vzápětí rozkaz splnil.

Bielański nebyl žádný pilot-amatér. V té době měl za sebou 7 671 letů a měl nalétáno 1 838 hodin, z toho 333 hodin na An-2. Svou riskantní cestu za svobodou zřejmě postavil na tom, že si jeho letadla nikdo nevšimne. Pravděpodobně také věděl, že československá protivzdušná obrana nesmí střílet na letadla spřátelených socialistických států. Na to patrně spoléhal i poté, co letoun kpt. Navrátila vydal jasný signál Plňte mé rozkazy, jinak vám nezaručuji bezpečnost!, který spočívá ve vystřelení červené rakety v souběžném kurzu s narušitelem a v mnohonásobném kývání křídly

Polské velení však vydalo pokyn a československá strana požadavek svého souseda splnila. Práškovací dvouplošník neměl proti plně vyzbrojenému proudovému letounu naději. V 15:57 hod. kapitán Navrátil sestřelil ze vzdálenosti asi 300 metrů Antonov poblíž obce Kúty, tedy přibližně osm kilometrů od vytoužené rakouské hranice. Dvouplošník se zřítil do žitného pole mezi obcemi Kúty a Čáry a po nárazu začal hořet. Pilot pád letadla nepřežil. Ostatky Bielańského byly později převezeny do Polska, předány rodině a pohřbeny na hřbitově v Opoli-Półwsi

Tehdejší státní orgány ČSSR se pokusily celou událost maximálně utajit, a to nejen před veřejností. Ve vyšetřovacím spise StB se objevují termíny jako havárie, katastrofa či nehoda, což je v rozporu s protokolem o obhlídce místa dopadu letadla ze 17. července 1975, který je zařazen ve vyšetřovacím spise. V části o inženýrské prohlídce trosek se totiž uvádí: Při prohlídce trosek byl zjištěn zásah střelou v místě nad ukončením vstupních dveří, z levé strany trupu, shora, směřující do prostoru motoru. Ostatní zásahy se pravděpodobně nacházely od tohoto místa směrem dopředu, které bylo požárem zcela zničeno. Z Informace pro hlavního vojenského prokurátora ČSSR z 21. listopadu 1975, kterou zpracoval pplk. prom. práv. Karel Lajvr, vyplývá, že závěr vyšetřování komise MNO je v rozporu se zjištěnými objektivními fakty. Závěr zprávy byl zpracován podle pokynu genpor. Josefa Remka, náčelníka letectva a vojsk PVOS a zástupce ministra národní obrany, na základě dohody s pracovníky polské komise, kteří se zúčastnili vyšetřování. Tuto dohodu podepsal náčelník Stálé komise pro vyšetřování leteckých nehod genmjr. Ing. František Doležal. Dále o této dohodě a skutečných příčinách nehody byl informován 18. 7. 1975 s. ministr národní obrany a ve stejném rozsahu tajemník ÚV KSČ s. Vasil Biľak, vedoucí oddělení státní administrativy ÚV KSČ, místopředseda vlády ČSSR a vedoucí odboru bezpečnosti a obrany vlády ČSSR. Z vyšetřování Ministerstva národní obrany je zřejmá snaha uzavřít případ jako nehodu, aby nikdo z velících důstojníků nemusel být hnán k odpovědnosti.

Ani tím však zvláštnosti v případu Dionizy Bielańského nekončí. Vyšetřovatel StB, npor. Belan z Krajské správy ZNB Bratislava, zahájil 25. července 1975 trestní stíhání proti tehdy již mrtvému Bielańskému pro trestný čin porušení předpisů o mezinárodních letech podle § 111 tehdy platného trestního zákona. Bratislavský vojenský obvodový prokurátor plk. Dr. Miroslav Bublávek vydal o den dříve pokyn k zahájení tohoto trestního stíhání poté, co ho ústně usměrnil náměstek hlavního vojenského prokurátora ve smyslu rozhodnutí generálního prokurátora ČSSR. Vyšetřování se ve skutečnosti ujala komise MNO ČSSR. Vyšetřovatel StB npor. Belan neměl v této trestní věci vykonávat bez dalších pokynů obvyklé úkony

Závažnou okolností, která se výslovně uvádí v archivních dokumentech, je, že o sestřelení letadla požádal tehdejší polský ministr národní obrany, gen. Wojciech Jaruzelski. O tom, že pokyn k sestřelení letounu vzešel z polské strany, svědčí i výpovědi československého velení. O zodpovědnosti Jaruzelského za sestřelení Bielańského nepochybuje ani polský historik Łukasz Kamiński z Institutu paměti národa (IPN), a to na základě dokumentů, jimiž IPN disponuje

Případem se po roce 1989 zabýval i Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), ovšem trestní stíhání někdejšího velitele protivzdušné obrany ČSSR genmjr. Josefa Marušáka pro podezření ze zneužití pravomoci veřejného činitele nebylo v roce 2002 možné, protože již nežil

Další vyšetřování bylo z případu vyčleněno pro další podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, neboť věc se šetřila jako letecká nehoda bez ohledu na to, že letoun byl sestřelen v rozporu s platnými předpisy a následkem porušení předpisů došlo ke smrti polského pilota. ÚDV dospěl k tomu, že na podnět genpor. Jozefa Remka uzavřel genmjr. František Doležal vyšetřování Stálé komise pro vyšetřování leteckých nehod Ministerstva národní obrany s tím, že letoun prováděl nebezpečný manévr, při němž zavadil křídlem o zem a havaroval. Vojenský prokurátor pplk. Karel Lajvr v červenci 1975 vypověděl, že politické důvody vyžadují, aby případ nebyl zveřejňován. […] Z jednání byla patrná snaha neuvádět skutečné příčiny katastrofy, což odpovídá i přání polské strany. Remek ani Doležal však stíháni nebyli, neboť v té době již nežili

Jedním z posledních žijících aktérů, který by mohl být hnán k odpovědnosti za smrt Dionizy Bielańského, je tak bývalý polský ministr obrany a pozdější prezident Wojciech Jaruzelski. Ten si však na tuto tragickou událost z července 1975 údajně nevzpomíná. Navíc čelí také obviněním kvůli své zodpovědnosti za brutální zásahy policie a vojska po vyhlášení výjimečného stavu v Polsku v prosinci 1981. Rozsudek ale již zřejmě vzhledem k Jaruzelského chatrnému zdraví nepadne.

Dionizy Bielański svou cestu za svobodou nepřežil, jeho osud je však dodnes významným mementem a vypovídá o tom, že komunistický systém porušoval dokonce i ty předpisy, které sám vytvářel

Ľubomír Morbacher, Jan Synek

prebrané z webu ustrcr.cz, ďakujem
http://www.gonzoaviation.com/clanok/zos ... -an-2-1975

Odpovědět

Zpět na „Narušení vzdušného prostoru“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host