71.plrb 17., 18. a 19.plro - Dobříš

Rozmístění jednotlivých protiletadlových raketových oddílů (plro) na území Československa.

Moderátor: Netopýr

Odpovědět
Netopýr
Šéfmoderátor
Příspěvky: 839
Registrován: 06.02. 2008 17:48
Bydliště: Markrabství moravské
Kontaktovat uživatele:

71.plrb 17., 18. a 19.plro - Dobříš

Příspěvek od Netopýr » 17.02. 2008 17:43

V polovině osmdesátých let minulého století byl vybudován nedaleko Dobříše obrovský areál přezdívaný "Klondajk" pro protiletadlovou raketovou skupinu se třemi oddíly PLRK S-200 VEGA.
17.plro
Loc.: 49°51'4.568"N, 14°9'30.065"E
http://www.mapy.cz/#x=132466320@y=135117888@z=16@mm=F
18.plro
Loc.: 49°50'55.054"N, 14°9'39.745"E
http://www.mapy.cz/#x=132472400@y=135108416@z=16@mm=F
19.plro
Loc.: 49°50'54.602"N, 14°9'57.88"E
http://www.mapy.cz/#x=132483984@y=135107840@z=16@mm=F
Technický oddíl (TO)
Loc.: 49°51'5.617"N, 14°10'7.807"E
http://www.mapy.cz/#x=132490464@y=135118640@z=16@mm=F

Permaktron
Experimentátor
Příspěvky: 271
Registrován: 07.02. 2008 23:24
Bydliště: České království
Kontaktovat uživatele:

Struktura a stručná historie útvaru

Příspěvek od Permaktron » 21.02. 2008 01:18

Výstavba útvarů vyzbrojených protiletadlovými raketovými komplety S-200 VEGA začala být připravována v roce 1984. Na podzim uvedeného roku vzniklo u pražské 71. protiletadlové raketové brigády dočasné organizační jádro zajišťující pozdější vytvoření protiletadlové raketové skupiny VEGA. V průběhu prvního čtvrtletí roku 1985 se uskutečnilo školení vybraného personálu v SSSR a dnem 1.4.1985 vznikla Protiletadlová raketová skupina VEGA.
Skupinu tvořily tři palebné oddíly a jeden technický oddíl. Prvním velitelem skupiny se stal mjr. Grosiar. Velení 17. plro převzal mjr. Havelka, 18. plro mjr. Šiška a 19. plro mjr. Záhorský. Speciální technika byla útvaru dodána v letních měsících. Bojové pohotovosti skupina dosáhla koncem roku 1985. V souvislosti se zaváděním nové raketové techniky, představované komplety S-200 a S-300, se na sklonku 80. let uvažovalo o reorganizaci 71. protiletadlové brigády na divizi, za současného rozšíření 3. divize PVOS na sbor. Protiletadlová raketová skupina VEGA setrvala v Dobříši v nezměněné podobě až do poloviny 90. let.
Koncem roku 1994 ovšem proběhla zásadní reorganizace nyní již 41. protiletadlové raketové brigády a většina stávajících protiletadlových oddílů byla zrušena. To se týkalo i protiletadlové raketové skupiny VEGA, která svoji činnost oficiálně ukončila k 31.12.1994.
Protiletadlovou raketovou brigádu nadále tvořily pouze čtyři protiletadlové raketové skupiny, vytvořené k 1.10.1994. Dvě z uvedených skupin se nacházely v posádce Dobříš. Jedna skupina disponovala protiletadlovými raketovými komplety VOLCHOV (1. plrs - velitel pplk. Krejčí) a druhá skupina byly vyzbrojena systémy NĚVA (2. plrs - velitel pplk. Semančík).
V roce 1997 došlo ke zrušení skupiny vybavené komplety VOLCHOV a v posádce Dobříš nadále zůstala pouze skupina s komplety NĚVA, přečíslovaná na 1. plrs. Skupina zanikla 31.12.1999 a na jejím základě prvním dnem roku 2000 vznikl současně protiletadlový raketový útvar VÚ-4431 Dobříš (viz Armádní zápisník, čís. 1, roč. 2000, str. 11).

Zdroj: http://www.vojenstvi.cz

Netopýr
Šéfmoderátor
Příspěvky: 839
Registrován: 06.02. 2008 17:48
Bydliště: Markrabství moravské
Kontaktovat uživatele:

17., 18. a 19.plro - Dobříš alias Klondajk

Příspěvek od Netopýr » 13.04. 2008 16:41

Několik, dnes již historických fotografií z Klondajku, jejichž autorem je Pavel Kisling.
foto_01.jpg
foto_02.jpg
foto_03.jpg
foto_04.jpg
foto_05.jpg
foto_06.jpg
foto_07.jpg
foto_08.jpg
Zdroj: www.brdy.unas.cz
Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory.

Permaktron
Experimentátor
Příspěvky: 271
Registrován: 07.02. 2008 23:24
Bydliště: České království
Kontaktovat uživatele:

17., 18. a 19.plro - Dobříš alias Klondajk

Příspěvek od Permaktron » 13.04. 2008 16:50

Další historické foto, tentokrát od Matěje Kopeckého.
foto_01.jpg
foto_02.jpg
foto_03.jpg
foto_04.jpg
Zdroj: www.brdy.unas.cz
Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory.

Netopýr
Šéfmoderátor
Příspěvky: 839
Registrován: 06.02. 2008 17:48
Bydliště: Markrabství moravské
Kontaktovat uživatele:

"Klondajk" z ptačí perspektivy...

Příspěvek od Netopýr » 16.04. 2008 18:28

Několik leteckých záběrů staršího data (rok 2000), jejichž autorem je Tomáš Kuba.
klondajk_01.jpg
klondajk_02.jpg
klondajk_03.jpg
klondajk_04.jpg
klondajk_05.jpg
klondajk_06.jpg
Druhá série leteckých fotografií pochází z roku 2005 a jejich autorem je Josef Kozák.
klondajk_07.jpg
klondajk_08.jpg
klondajk_09.jpg
Zdroj: www.brdy.unas.cz
Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory.

Permaktron
Experimentátor
Příspěvky: 271
Registrován: 07.02. 2008 23:24
Bydliště: České království
Kontaktovat uživatele:

KLONDAJK - Zrození velikého obra (1984/85)

Příspěvek od Permaktron » 16.04. 2008 19:00

Vzpomínky příslušníka stavebních jednotek, který zde jako abslovent vojenské katedry vysokých škol (VKVŠ) prožil plných jedenáct měsíců ze své roční vojenské základní služby...

Mé soužití s Klondajkem začalo na podzim v roce 1984, kdy jsem po ukončení studia na VŠ jakožto absolvent nastoupil k výkonu roční vojenské služby. Z přijímače mne převeleli k jednomu stavebnímu útvaru a odvezli mne přímo na místo činu. Tam mne čekala realita podobná utopické vizi z nějakého apokalyptického filmu. Velká odlesněná plocha, spousta bahna a koncentrace stavební techniky a otroků v mundůrech. Do stavebního útvaru byli naveleni zejména vojáci základní služby, kteří byli kádrově nespolehliví, takže tam bylo hodně cikánů, slovenských Maďarů, nedostudovaných vysokoškoláků, propuštěných delikventů a potomků emigrantů. Já jsem ale byl relativně kádrově čistý, takže jsem byl namočen do jedné nižší velitelské funkce. Měl jsem na starosti správu autoparku.
Hlavní podíl stavebních prací na Klondajku byl realizován především vojenskými stavebními útvary. Tyto útvary sice již nebyly přímými následníky nechvalně proslulých Černých baronů (PTP), ale podmínky pro vojáky základní služby u nich nasazených byly často srovnatelné. Další paralelou je i to, že k těmto útvarům byly rovněž povoláváni vojáci s horším kádrovým profilem. V přijímači se sice naučili pochodovat a střílet ze samopalu, ale po zbytek vojenské služby si na zbraň již nesáhli. Tito vojáci se podíleli nejen na výstavbě tajných objektů, ale také kasáren a vojenských bytů. Ve značné míře rovněž pracovali v průmyslu tam, kde byla potíž sehnat civilní zaměstnance, např. při výrobě azbestových izolačních materiálů apod.

Životní podmínky na Klondajku

Jako pražské dítě z intelektuálské rodiny jsem v té době nebyl životem příliš ošlehaný, ale za těch 11 měsíců, během fáze nejintenzivnější výstavby objektu, jsem získal cynicky realistický pohled, kterého jsem se doposud nezbavil. Prakticky neustále mi připadalo, že jsem hercem ve filmu natáčeném podle Švandrlíkových Černých baronů. Mnohé postavy i situace v románu byly se zdejší realitou téměř totožné. Ale ono to zas tak humorné nebylo, spíše jsem měl možnost zblízka nahlédnout do beznaděje fungování totalitní moci. S ostatními absolventy civilních vysokých škol jsme se shodli na tom, že podmínky při výstavbě Klondajku se značně podobaly realitě gulagu popisované v jiném literárním díle, v Solženicynově novele Jeden den Ivana Děnisoviče.
Ačkoli v polovině 80tých let již socialismu docházel dech, do výstavby na Klondajku tekly značné peníze. Říkalo se, že cena za výstavbu celého objektu je však zanedbatelná v porovnání s cenou sovětské vojenské technologie, která tam byla instalována posléze. V kontrastu s touto skutečností byly životní podmínky obyčejných vojáků velmi mizerné. Ubytováni jsme byli v dřevených montovaných jednopodlažních barácích. Z bezpečnostních důvodů se v těch barácích oficiálně nesmělo topit, ale kamna byla v každé místnosti a vojáci topivo zajišťovali stejným způsobem, jaký popsal Solženicyn. Důstojníci se o to nestarali, jejich ubytovna měla vlastní kotelnu s hlídanou zásobou uhlí. Veškerá voda pro stavbu i ubytovny se dovážela cisternami z Příbrami a Hořovic, veškerý tekutý odpad se vyvážel do čističky v Dobříši. Takže tekoucí studená voda byla vzácností, teplá voda tekla jenom pro důstojníky. V začátku roku 1985 několik týdnů mrzlo a zamrzl rozvod vody do ubytoven. Tehdy jsem zjistil, že pravidelná osobní hygiena je jenom změkčilost, již po prvním týdnu jsem si zvykl a přestal vnímat tělesný pach můj i ostatních. Výdej stravy byl zorganizován v jednom velkém "hangáru", potkani se vesele proháněli mezi obědvajícími vojáky. Kvalita stravy byla velmi špatná, protože se tam rozkrádalo snad ještě více než v civilu.
A to jsem nezažil samotné zahájení výstavby. K tomu muselo dojít již někdy v roce 1981. V té době tam byly pro vojáky podmínky ještě daleko horší, minimální zázemí, ubytování přes zimu ve stanech. Ubytovací prostory, ve kterých jsme byli ubytováni my a sídlo štábu stavebních útvarů, byly postaveny až v roce 1983.
Bylo rovněž obtížné udržet alespoň minimální vojenskou kázeň. Ta část budované základny, kde měly být následně umístěny zbraňové systémy, byla již během výstavby obehnána zdí, ale ostatní části objektu včetně ubytovacích prostor nebyly oploceny. Časté byly dlouhodobé útěky, ale ty se vždy podařilo utajit před nadřízenými složkami. Pouze jeden nešťastník si na útěku omylem stopnul Volhu, vezoucí velitele západního voj. okruhu. Dotyčný dostal jenom 3 týdny vězení, ale pro velení útvaru to mělo závažné důsledky.
Otrhaní a špinaví vojáci se také často toulali po okolí a značně popuzovali i mírně terorizovali obyvatelstvo okolních obcí. Stížnosti se množily a vrcholem byl oficiální protest, který poslal Národní výbor obce Kytín na Ministerstvo obrany. V něm byli vojáci ze stavby přirovnáni ke tlupám banderovců. Podle mne to bylo celkem výstižné.

Organizace práce

Na rozdíl od tzv. bojových útvarů, kde vojáci čelili buzeraci, pakárně a beznadějně pomalu se snižujícímu číslu, se na Klondajku od vojáků požadoval hlavně pracovní výkon, takže buzerace tam bylo minimálně. Ba naopak, pamatuji se na některé absurdní situace, které u normálního útvaru nemohly nastat. V létě 1985 se stavba dostala do značného skluzu a proto tam začali dojíždět jako dozorci přímo důstojníci z nejvyšších vojenských orgánů. Každý den ráno přijel na stavbu autobus a několik aut zn. Volga a z nich se vyhrnul houf generálů a plukovníků, kteří celý den pobíhali po stavbě a dohlíželi na jednotlivé úseky. Na vlastní oči jsem viděl, jak po chodníku okolo štábu šlo několik generálů a proti nim skupina vojáků, oblečených ve špinavých rozdrbaných hadrech. Obě skupiny prošly nevšímavě okolo sebe bez toho, aniž by došlo k nějakému pokusu o vojenský pozdrav. Asi i ty šarže pochopily, že nemohou chtít po vojácích práci na 3 směny a ještě k tomu vojenskou buzeraci.

Během výstavby byl objekt rozdělen na úseky A, B a C:

Úsek A: ubytovny a provozní objekty stavebních útvarů. Byly to přízemní a jednopatrové montované budovy, ve kterých se nacházely štáby stavebních útvarů, ošetřovna a marodka, ubytovna velitelské roty (kuchaři, telefonisti apod). Důstojnická ubytovna nebyla žádná, velení přespávalo ve svých kancelářích. V roce 1984 byl úsek A již plně v provozu
Úsek B: ubytovny a zázemí budoucího "uživatele". Tyto objekty byly dokončeny v září 1985. Výtopna, čistička (u lesa pod výtopnou), dvoupatrový paneláček a ta velká čtvercová zděná budova (tj. kuchyně, jídelna a shromažďovací sál).
Úsek C: zóna pro umístění samotných zbraňových systémů. Zabíral největší část a byl obehnán betonovou zdí. Dokončen byl v září 1985.
Na staveništi byly dislokovány dva vojenské stavební útvary a dále tam byly přiveleny části dalších stavebních útvarů. Celkové množství pracovních sil se pohybovalo v rozmezí 1000 až 1500 osob. Velení stavebních útvarů zajišťovalo provoz útvarů a "dodávku" vojáků na pracoviště, vlastní výstavbu řídili vojenští stavbyvedoucí. Dále se na výstavbě podílel také jeden civilní stavební podnik, který stavěl technologicky nejnáročnější objekty, např. radarové plošiny.
Na úseku C mohli pracovat pouze vojáci, kteří byli kontrášema prověřeni jako způsobilí nositelé utajovaných skutečností (stupeň PTZD). Avšak byl problém sehnat dostatečné množství pracovních sil s kladným prověřením, už jenom proto, že k útvaru rukovali ve velké míře vojáci s horším kádrovým profilem. Navíc proces prověření trval neuvěřitelně dlouho. Já jsem byl ve skupině vysokoškoláků, kteří museli o prověření požádat v listopadu 1984 a výsledky této prověrky přišly až v květnu 1985. Prověrka obyčejných vojáků trvala o něco méně, jenom 4 měsíce. Ale řešení bylo geniálně jednoduché. Přes oficiální bránu mohli na staveniště vstupovat pouze prověření vojáci, u brány byla malá strážní jednotka, která liknavě kontrolovala průkazky. Pro vojáky, kteří byli teprve v procesu prověřování, byl ve zdi objektu C zřízen zvláštní vstup (prolomený betonový panel), u kterého žádná kontrola nebyla. Protože tato neoficiální brána byla blíže ubikacím, používali ji prakticky všichni. Hlídanou bránou jezdila pouze auta. Avšak v momentě, kdy na vojáka přišel negativní výsledek prověrky, měl zákaz vstupovat na staveniště úseku C i tou neoficiální bránou. Že před tím v prověřovací lhůtě pracoval na úseku C, to nikomu nevadilo. Neprověření vojáci byli zpravidla odveleni jinam nebo zaměstnáni na netajných částech stavby.
Vojenské stavební útvary byly vyzbrojeny stavební technikou zemí RVHP. Ale zmíněný civilní stavební podnik vychytrale používal techniku nepřítele, takže na staveništi části "C" byla k vidění švédská rypadla Broyt, čerpadla betonu Putzmeister z NSR a také jeden obří buldozer Caterpillar, pocházející z USA. Jinak stavební útvary neměly na staveništi žádné střelné zbraně, dokonce ani dozorčí útvaru neměl za opaskem pistoli. Protože má funkce souvisela se zajištěním provozu autoparku, na vlastní výstavbě části "C" jsem se prakticky nepodílel. I když jsem si z pouhé zvědavosti jednotlivé objekty samozřejmě prošel, jejich účel jsem si tehdy s ostatními jenom domýšlel. Ani vojákům pracujícím bezprostředně v části "C" nikdo oficiálně neřekl, k čemu to celé bude sloužit. To asi bylo také zdrojem mnohých fám.
Přestože během výstavby došlo k mnoha nehodám, je až s podivem, že při takovém nasazení "živé síly" a techniky nepřišel žádný voják o život. Jedinou obětí výstavby Klondajku byl civilní zaměstnanec podniku Vojenské stavby, který v říjnu 84 v opilosti spadl na betonárce do násypky velké míchačky.

Plán splníme...!

Zmínil jsem již zpoždění výstavby Klondajku, ke kterému došlo v roce 1985. Jedním z důvodů tohoto skluzu byla nízká efektivita práce vojáků. Stavbyvedoucí totiž neustále bědovali, že vojáci mají stěží poloviční výkon oproti tabulkovým hodnotám, udávaným pro civilní stavebnictví. Motivace vojáků byla pochopitelně nízká. Sice dostávali nějaké finanční odměny za práci, ale moc to nebylo, po 2 letech vojenské služby dostali vkladní knížku s asi 15 tis Kčs.
Velení se zřejmě snažilo oficiálně prodloužit termín výstavby, ale na začátku července dorazila na nádraží do Jinců zásilka ze SSSR. Protože však stavba nebyla dokončena, zůstala "technologie" několik týdnů pod plachtami na vagónech na civilním nádraží v Jincích. Tato skutečnost donutila velení stavby zahájit třísměnný provoz. Nicméně na začátku září 85 byla za účasti ministra obrany gen. Václavíka stavba kolaudována a pracovalo se již jenom na úpravách netajných částí stavby. V září byl také dokončen v lese okolo objektu 15 km dlouhý drátěný plot, z kterého jsou dnes již patrné jenom povalené betonové sloupky. V Dobříši poblíž rukavičkárny byly dostavěny i bytovky pro "uživatele".
Pak začaly stavební útvary balit kufry. V té době již speciální tahače přiváželi "technologické" vybavení objektu. Pro mne akce Stožec (Klondajk) skončila o půlnoci 30. září 1985, když mne vojenský autobus odvážel po hřebenové cestě zpět do vytouženého civilu.

Závěr

Asi by byl hodně dlouhý seznam vojenských i civilních staveb, jejichž výstavba byla zcela nesmyslná. Ale "Akce Stožec" neboli Klondajk je pro mě symbolem obrovské sumy peněz, vynaložených na zničení kusu krásné přírody, symbolem nesmyslné megalomanie, která je důsledkem toho, že území současné České republiky bylo a je pouhou hračkou v rukou velmocí. Pokud ty kusy betonu budou někdy sloužit jako určitý druh turistické atrakce, asi by nebylo od věci nějakou formou připomenout tisíce vojáků základní služby, kteří tam ve svízelných podmínkách museli prožít značný kus mládí.

A na doplnění ještě několik poznámek k reportážím:
- značná část těch podzemních prostor byla určena pro umístění výpočetní techniky, která před cca 20 lety byla ještě dost objemná.
- při výstavbě Klondajku skutečně docházelo k rozsáhlým terénním úpravám. Materiál, použitý pro tyto úpravy, byl dovezen z výsypek příbramských dolů.
- ani před 17 lety jsem neznal důvod, proč se lišila kvalita objektů na úseku "C". Buď ty lehčí "garáže" byly skutečně jenom klamné, nebo se předpokládalo, že jenom část objektů zůstane použitelná po přímém napadení nepřítelem. Je možné, že z důvodu časové (možná i finanční) tísně nebylo možné postavit všechny objekty dostatečně odolné.
- za zmínku také stojí 6 km dlouhá příjezdová komunikace, vedoucí po bývalé hřebenové cestě. Hladký asfaltový povrch se tam objevil až po ukončení výstavby. Původní cesta byla postavena z panelů, které příliš nelícovaly. Dostávala tu pořádně zabrat jak auta, tak i řidiči. Nejhorší to měli řidiči vozidel Praga V3S, které měly velmi tvrdé pérování. Ale musel jsem obdivovat trvanlivost štábního auta Škoda 1203, které po té cestě jezdilo pro poštu, drobné nákupy apod. I když ta popelnice vypadala dost zuboženě, každý den poskakovala po té panelové cestě a přesto během mé ZVS nebyla ani jednou v opravě.
- nevím, zda celý objekt na Klondajku skutečně mohl plnit svůj účel anebo to bylo jen pro demonstraci "připravenosti". Na západ od Prahy bylo podobných objektů několik, i když Klondajk byl největší. Lze těžko posoudit účinnost těchto objektů v případě masivnějšího napadení.

Autor si nepřál zveřejnit své jméno.
Praha, 2003
Zdroj: www.brdy.unas.cz

Netopýr
Šéfmoderátor
Příspěvky: 839
Registrován: 06.02. 2008 17:48
Bydliště: Markrabství moravské
Kontaktovat uživatele:

KLONDAJK - Dva roky služby u velikého obra

Příspěvek od Netopýr » 16.04. 2008 19:18

A další příběh, tentokrát od vojáka základní služby, který k tomuto útvaru nastoupil na jaře 1988.

K základní vojenské službě jsem nastoupil k VÚ ve Slaném v dubnu roku 1988. Tady jsme spolu s ostatními vedle proviantu nafasovali základní instrukce a následně jsme byli přiřazeni na svá budoucí působiště. V mém případě to byl VÚ Dobříš. Přesun k útvaru probíhal za tmy, takže jsme ani netušili kam nás to vlastně převezli.

Mé zařazení k dobříšskému útvaru bylo v té době svým způsobem kuriózní. Tento útvar spadal do kategorie PTZD, tzn. útvar přísně tajné zvláštní důležitosti, u kterého sloužili vojáci s patřičným stupněm prověření. Já k němu byl zařazen i přesto, že jsem tato kritéria příliš nesplňoval - do svých 15ti let jsem často jezdil s mou rodinou do Hamburku, neboť můj otec pracoval u plavby Labsko-Oderské jako lodník. Patrně v důsledku toho jsem pak byl během vojny na Klondajku často podrobován výslechům „u kontráše“, musel jsem neustále podepisovat nové a nové doklady o mlčenlivosti atp.

Po absolvování přijímače jsme byli rozděleni do jednotlivých rot podle specializace. Naše rota byla označena mechanici - plniči paliva. Po různých školeních a zkouškách jsme se postupně zařazovali do funkcí tak, jak byla realizována obměna starších ročníků mladšími. Působiště naší roty bylo u přístřešků pro přečerpávání paliva, kde jsme měli plnit rakety S-200 Vega palivem. Plnění probíhalo prostřednictvím mobilní soupravy (samostatného tanku s palivem) umístěné na nástavbě vozidla ZIL. Ve vedlejší budově byly umístěny záložní nádrže s obsahem paliva, se kterými se nikdy za celou dobu nikterak nemanipulovalo. Tyto záložní nádrže byly určeny pro doplnění paliva do dalších raket, uskladněných v centrálním bunkru v případě, že by došlo k napadení. Pokud si ještě dobře vzpomínám, raket mělo být okolo třiceti kusů (přesně jich bylo 36).

Na naše stanoviště byly rakety dopravovány na návěsu pomocí tahače KRAZ. Moje funkce spočívala v tom, že jsem vlezl do nástavby vozidla ZIL a podle vzorce vypočítal dávku paliva, která bude z tanku přečerpána do rakety. Ostatní členové měli na starost napojení vysokotlaké dávkovací hadice do Vegy a po naplnění rakety palivem pak odstranění hadice a otření uniklého paliva, kterého vždy na trup rakety trochu vyteklo. Pro zachycení uniklého paliva byla pod vozidlem nádoba, čas od času se pak toto palivo likvidovalo zapálením v betonové jímce. Palivo raket silně páchlo a podle tvrzení velení mohlo při potřísnění způsobovat rakovinu kůže. Výpočet dávkování paliva jsem dělal v nástavbě ZILu na rádoby počítači a oknem v boční stěně jsem pak sledoval počínání mých kolegů. Trochu to vypadalo jako doplňování paliva v paddocku formule 1 při závodech. Nepamatuji si přesně vzorec pro výpočet paliva - výpočet se odvíjel od teploty ovzduší, vlhkosti vzduchu, rychlosti rakety, předpokládané vzdálenosti cíle atd…. Jen vím, že za vyzrazení takových informací nám hrozili až 15 lety odnětí svobody za velezradu. To se ostatně týkalo vyzrazení jakýchkoli informací o službě na Klondajku. Bylo však velmi obtížné např. vlastní rodině nesdělit, co vlastně na vojně dělám.

Rakety na S-200 Vega byly zaměřeny na destrukci tzv. velkých létajících pevností nepřítele. Po opuštění odpalovací rampy fungovaly jako samonaváděcí zařízení. Pod špicí každé rakety byla ukryta malá anténa zařízení, které zajišťovalo sledování stanoveného cíle. Špice rakety byla proto opatřena speciálním nátěrem, který propouštěl signál od cíle odražený. Cílem rakety nebyl náraz do daného cíle, ale její exploze při přiblížení k danému cíli. Její nálož (jakási koule o průměru o něco málo menším než průměr trupu a hmotnosti cca 250 kg) obsahovala 250 000 ničících elementů, což byly to ocelové kuličky dvou velikostí: 1,5g a 2,5g. Byl to tedy podobný princip, jako u brokovnice. Nálož se nacházela v trupu rakety mezi špicí a křídly. Cena jedné rakety byla tehdy 8 milionů korun.

Za mého působení se na Klondajku přihodil jeden smrtelný úraz, na který dodnes vzpomínám. V té době jsem měl zrovna službu na hlavní bráně jako dozorčí (bylo to myslím v sobotu). Údajně se vše přihodilo v souvislosti s předepsanými prohlídkami v centrálním skladu raket. Prohlídky vykonávali dva vojáci, kteří si po jejich skončení chtěli zkrátit cestu ze skladu a místo dveřmi pro mužstvo, se kterými se muselo manipulovat ručně, což bylo namáhavé a zdlouhavé, chtěli opustit sklad dveřmi pro tahače s raketami, které byly poháněny hydraulikou. Když už byli z krytu venku a vrata se pomalu začala zavírat, tak si jeden z nich vzpomněl, že uvnitř nechal brašnu s „atombordelem“ (plynová maska atd.). Ještě se tedy pro ni rychle vrátil, ale při odchodu se zachytil za stále se zavírající vrata. Při kontaktu s nějakou překážkou se hydraulika měla údajně vypnout, ale…? Dotyčného odvezla sanita do nemocnice, při odjezdu z kasáren bylo vidět, jak nakládají přiryté tělo. Podle tehdejších klepů to nepřežil (srovnej s údaji v článku Klondajk – Upřesňující informace- poznámka redakce). Nás samozřejmě nikdo z velení o ničem neinformoval a tak se lze o pravdě jen dohadovat. Ten voják nebyl nikdo z našeho ročníku a tak jsme ani nevěděli, o koho se jedná. Toť jedna ze smutných vzpomínek na tento útvar.

Jak čas plynul a my se stali mazáky, začalo se povídat o cestě do SSSR na ostré střelby, což měla být pro útvar vrcholná událost, neboť bylo považováno za poctu prezentovat se na střelbách jednotek Varšavské smlouvy. Osobně se mi na střelby vůbec nechtělo, neboť se navíc kryly s moji plánovanou dovolenou Jako zkušenému plniči mi proto byl dán úkol v rychlém čase vybrat schopného nováčka, kterého zaučím na svůj post. Po absolvování výcviku a splnění všech zkoušek se mi opravdu podařilo, že vojín prošel před komisí a byl kvalifikován na mou funkci. Tím jsem mohl být zařazen jako pouhý náhradník a místo střeleb jsem mohl nastoupit na dovolenku. Tak se také stalo, ale volna jsem si dlouho neužíval. Zrovna se před domem vrtám v mém prvním voze zn. Škoda 100 a v tom si všimnu, že u domu zaparkuje auto, ze kterého vyleze můj velitel a svobodník naší roty. Přijíždí mi sdělit, že se zítra odjíždí a zaučený vojín dostal zarděnky. Nastalo dlouhé přemlouvání, hromady slibů atd. neboť snad prý nešlo, aby mě násilím odvlekli. Nakonec jsem tedy odjel s nimi na základnu (jsem z Prahy a tak to nebylo daleko) zabalil jsem si vše potřebné a děsil se toho, co tam zkoním a pohnojím, neboť, jak mě bylo po celou dobu tvrzeno, vše mělo záviset na mě – výpočet, naplnění atd. Co kdyby došlo palivo dřív nežli dorazí k cíli? 8 milionů škody! Atd., atd.

Hned následující den byl proveden přesun na nádraží do Holešovic, odkud se naše trestná výprava vydala směrem na SSSR. Po sedmi dnech naše cesta po železnici (naštěstí byla přerušována různými zastávkami) skončila v cílové stanici Astrachan a před námi se otevřely nekonečné pláně pouště Karakum. U nádraží o velikosti domku 1+1 již byly připraveny náklaďáky a autobusy, kterými jsme měli pokračovat dál. Než vlak zastavil, tak nám velení sdělilo (jen tak mimochodem), že máme na opuštění vlaku 5 minut. To není málo na výstup s kufrem v ruce, ale pokud sebou vezete veškeré vybavení (nářadí atd.) ve vojenských bednách, je to nadlidský výkon. Bedny byly jen o pár centimetrů užší než chodbička vagónu a bylo jich cca 40. Propoceni na kost a úplně vyčerpáni jsme vše vyházeli ven. Než jsme se však stačili rozkoukat, na naše propocená těla začala dělat nájezdy hejna nějakých malinkých mušek, kterých se objevila doslova oblaka. Požíraly nás všude, kde to jen šlo – tváře, uši, nos, krk, ruce… Náš marný zápas pobaveně sledovali příslušníci spřátelené armády SSSR zahalení moskytiérami, vesele se na nás usmívali a v jejich šikmých očkách se zračila čistá škodolibost.

Po uložení materiálu a usednutí do autobusů jsme se vydali na 50ti kilometrovou pouť stepí-pouští. Nikde nic, jen napůl zavátá betonová cesta vedoucí do nedohledna. Po dlouhém trmácení se konečně zjevil první rozlišitelný objekt - vysoká betonová zeď, za kterou byly vidět paneláky. Bylo to celé soběstačné město s vlastním sídlištěm, prodejnou, štábem atd. Místo to bylo jak na konci světa. Denní teplota se po celou dobu našeho pobytu pohybovala nad 40ti stupni a kolem 14 hodiny měla i 55 stupňů. V noci naopak prudce klesala, že byla ukrutná zima. Pod přísným zákazem pít vodu z kohoutku kvůli průjmovým onemocněním jsme mohli pít jen čaj a měli jsme i svého kuchaře. Představa pít teplý čaj v 50ti stupňovém vedru byla dost drsná a to, že v čase osobního volna nesmíme chodit odhaleni, také. Postupně jsme se seznamovali s domorodými vojáky a uskutečňovali jsme různé výnosné obchody za rubly (v tu dobu stál 1 rubl 10 Kč). Jejich artikl byl pestrý – různě velcí štíři (podobní škorpiónům) zalití v pryskyřici, propisky potažené hadí kůží ze zdejších písečných zmijí, zvláštní druh pavouků velikostí připomínajících tarantule (jednoho jsem si dovezl, bohužel se však stářím rozpadl) a především jakési šperky vyrobené z trosek raket – byly to různé řetízky, náušnice a jiné ozdoby z tenkého stříbrného drátku (zřejmě z nějakých cívek).

V pracovních dnech nás vozili na exkurze do vzdálených palpostů a různých oddílů rozesetých po pláních. Také jsme si troufli sami podnikat různé výpravy do okolí – tzn. za betonovou zeď okolo „města“ (objevili jsme ve zdi otvor). Viděli jsme tak divoké koně prohánět se po okolí, ale viděli jsme i místo, kam se sváží trosky raket a součásti po použití – takové vrakoviště. Vlastně hlavně tam jsem se mohl podívat do útrob Vegy a spatřit všechny ty tajuplné mechanismy. Chtěl jsem si např. na památku odlomit titanové lopatky na věnci nějaké turbíny, ale strach vyvolaný neustálím vyhrožováním trestem za vyzrazení tajemství mě od tohoto záměru odradil.

A pak se stalo něco, co jsem dodnes nepochopil. Jednoho dne, kdy celý náš útvar byl ve „městě“ (já jsem zrovna dostal službu v kuchyni u škrábání brambor?), jsme se dozvěděli, že je onen kýžený den střeleb. Bylo tedy jasné, že střelby se obejdou bez nás. Zřejmě nám naši soudruzi ze SSSR nevěřili natolik, aby nás ke střelbám vůbec pustili. Ti, co nebyli zrovna ve službě, se mohli alespoň dívat. Jediné, co jsem si mohl dopřát já, bylo jít přes kuchyň a sledovat oknem dění na nebi. Viděl jsem Vegy vzlétající k nebi, viděl jsem vzdušné cíle (dálkově ovládané modely letounů), které se po nebi pohybovaly, viděl jsem výbuchy, viděl jsem i trosky padající k zemi… Celkem se tehdy vypustilo asi 8 raket.

Dodnes nemůžu pochopit, proč jsme tam vlastně jeli, ale každý z nás byl nakonec rád, že se nás to netýkalo – co kdybychom něco zmrvili? Následovala oslava za úspěšného splnění úkolu, na což jsme byli patřičně pyšní? a poté se jelo zpět do vlasti. Po návratu zpět do kasáren jsme byli všichni pochváleni … Každý, kdo absolvoval tyto střelby, dostal automaticky opušták. Já jsem navíc dostal i druhý opušták za ochotu přerušit dovolenou. Když se to sečetlo, měl jsem celkem krásných 14 dní dovolené strávené u mých přátel.

Martin Kaše

Zdroj: www.brdy.unas.cz

Permaktron
Experimentátor
Příspěvky: 271
Registrován: 07.02. 2008 23:24
Bydliště: České království
Kontaktovat uživatele:

71.plrb 17., 18. a 19.plro - PLRS VEGA Dobříš

Příspěvek od Permaktron » 20.10. 2008 15:48

Na stránkách partnerského WEBu FORTIFIKACE.NET se nachází podrobný článek trojice autorů (Petr Janda, Martin Korec, Petr Kunc), který popisuje historii vzniku tzv. Klondajku na hřebeni Brd nedaleko Dobříše.
http://www.fortifikace.net/pov_pvos_skupina_vega.html

Autorům patří velký dík, za komplexní a vyčerpávající studii o tomto gigantickém objektu PVOS, který byl nedávno předán městu Dobříš. To zatím marně hledá investora či investory pro jeho další - zatím neznámé - využití.

Netopýr
Šéfmoderátor
Příspěvky: 839
Registrován: 06.02. 2008 17:48
Bydliště: Markrabství moravské
Kontaktovat uživatele:

Areál PLRS Vega ve fotografiích

Příspěvek od Netopýr » 19.03. 2009 13:11

Na stránkách AKTUÁLNĚ.CZ byly dnes zveřejněny nějaké fotografie ze současnosti i z nedávné minulosti tohoto objektu.

Podívejte se zde: http://aktualne.centrum.cz/domaci/foto.phtml?gid=9878

P.S. Popisky celkem ucházející (patrně konzultace s někým, kdo zde slouži), ale ta úvodní anotace?! ;) Cituji: ..."V bunkrech skryté desítky raket měly být schopny během několika minut zasáhnout cíle v západním Německu." Tak to je opravdu k smíchu! :lol:

šroubek
Začínající uživatel
Příspěvky: 1
Registrován: 10.10. 2011 09:45

Re: 71.plrb 17., 18. a 19.plro - Dobříš

Příspěvek od šroubek » 10.10. 2011 10:14

Permaktron píše:Vzpomínky příslušníka stavebních jednotek, který zde jako abslovent vojenské katedry vysokých škol (VKVŠ) prožil plných jedenáct měsíců ze své roční vojenské základní služby........
- nevím, zda celý objekt na Klondajku skutečně mohl plnit svůj účel anebo to bylo jen pro demonstraci "připravenosti". Na západ od Prahy bylo podobných objektů několik, i když Klondajk byl největší. Lze těžko posoudit účinnost těchto objektů v případě masivnějšího napadení.

Autor si nepřál zveřejnit své jméno.
Praha, 2003
Zdroj: http://www.brdy.unas.cz
S autorem, jenž si nepřál být jmenován, jsme se pár měsíců pravděpodobně potkávali - dostalo se mi té pochybné cti sloužit vlasti a pracovat na A267 (což byl oficiální název stavební fáze základny na Stožci) v období I/1983 - XII/1984.

V podstatě s jeho líčením souhlasím, byť jsou zde některé nepřesnosti. Například tvrzení o bydlení vojska ve stanech není pravdivé - vojáci, kteří (spíš v roce 1982 než 1981) zahajovali práce na Stožci mýcením lesa a pokládáním prvních "panelek" byli, stejně jako my v roce 1983, dováženi z ubikací útvaru 4280 z Jinců.

Také si myslím, že srovnávat naše podmínky s podmínkami gulagů je poněkud přehnané.

Ale jinak: Ano, tak nějak to na stavbě vypadalo.

Odpovědět

Zpět na „Dislokace útvarů a jednotek“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host