Publikace "Radiotechnické vojsko (k 50. výročí vzniku)"

Začátky radiotechnických jednotek a útvarů v ČSLA, budování radiolokačních stanovišť, vidových či pozorvacích hlásek, historické milníky...

Moderátor: Netopýr

Odpovědět
Netopýr
Šéfmoderátor
Příspěvky: 840
Registrován: 06.02. 2008 17:48
Bydliště: Markrabství moravské
Kontaktovat uživatele:

Publikace "Radiotechnické vojsko (k 50. výročí vzniku)"

Příspěvek od Netopýr » 16.02. 2008 22:37

plaketa_50_let_RTV_01.jpg
Radiotechnické vojsko slaví v roce 2000 padesáté výročí svého vzniku. Toto významné jubileum si připomínáme 1. září, kdy uběhne přesně 50 let od chvíle, kdy byl v rámci protiletadlové obrany státního území Československé republiky vytvořen v Čechách první hlásný pluk s 2 stanicemi (rotami) hlásné služby a celkem 25 hláskami.

V souvislosti s tímto ojedinělým výročím si připomínáme celou řadu událostí, které se váží k uplynulým létům a k práci, vykonané především na úseku ostrahy vzdušného prostoru naší vlasti. Radiotechnické vojsko se zapsalo svou dlouholetou činností nejen do historie armády, ale i do povědomí občanů naší země. Na dobrém jménu, které radiotechnické vojsko vzdušných sil Armády České republiky dnes má, se podílelo a dodnes podílí mnoho schopných a odpovědných lidí. Bez jejich každodenní náročné práce, ať už v pohotovostním systému či mimo něj, by účinné působení letectva i protiletadlového vojska a později protiletadlového raketového vojska nebylo možné. Současní příslušníci radiotechnického vojska jsou důstojnými pokračovateli tradic, které založili naši předchůdci.

Tato publikace si klade za cíl být nejen zrcadlem uplynulých let, ale především poděkovat všem, kteří přiložili ruku k dílu a svou dlouholetou obětavou prací v řadách radiotechnického vojska se přičinili o jeho dobré jméno a pomáhali tvořit jeho historii.

První snaha o ovládnutí třetího rozměru bojiště - výšky - byla úzce spjata s prvními krůčky rozvoje letectví. V souvislosti s objevem letadel lehčích než vzduch byly prvními využívanými prostředky balony, které se nejdříve používaly pro pozorování bojiště a zaměřování dělostřelecké palby. Tyto balony měly však obrovskou nevýhodu. Nebyly řiditelné. Proto se hledaly metody a cesty, jak dokázat letadla lehčí než vzduch řídit. Nastala éra rozvoje řiditelných vzducholodí. V Německu prvním průkopníkem, který si uvědomil možnost využití řiditelných vzducholodí, byl hrabě Ferdinand von Zeppelin, který na vlastní náklady stavěl první řiditelné vzducholodi a propagoval jejich využití v armádě.

V souvislosti s rozvojem vědy a techniky se počátkem 20. století objevila první letadla těžší než vzduch, která však byla v armádách využívána pouze pro fotografický průzkum. V období první světové války v letech 1914 -1918 nastal obrovský rozmach vývoje letectví. Letouny nejdříve přebíraly úkoly dosud prováděné upoutanými balony, později začaly plnit i další úkoly, jako je fotografický průzkum bojiště, bombardování, ničení letadel protivníka a ničení pozemních cílů z palubních kulometů.

Postupem času se letouny staly základními prostředky vzdušného napadení, které vedly ke vzniku protiletadlového dělostřelectva a nutnosti organizovat protivzdušnou obranu. Ke včasnému zjišťování přibližujících se letounů nepřítele se používaly naslouchací zaměřovací přístroje, jejichž dosah a přesnost byly ve srovnání s dnešními přístroji nepatrné a závislé na pozorovacích podmínkách. Přítomnost rušivých hluků znemožňovala pozorování, a proto v bojové situaci jejich použití bylo omezené. Později, v polovině 30. let, se objevily optické zaměřovače, postupně kombinované s analogovým počítačem (PUAZO, ÚZ vz. 40N). Všechna tato zařízení byla začleněna do výzbroje protiletadlových baterií a oddílů. Tyto prostředky však byly limitovány dosahem slyšitelnosti a viditelnosti vzdušných objektů. Slyšitelnost byla omezena hlukem paleb a viditelnost počasím. Pro nedokonalost tehdejšího průzkumu a s rostoucími možnostmi letecké techniky byly hledány v souvislosti s rozvojem elektrotechniky nové metody průzkumu.

Základní fyzikální princip radiolokace - odraz elektromagnetické energie od změny prostředí - byl objeven v roce 1897 ruským vědcem A. S. Popovem, který při pokusech v Baltském moři navazoval spojení mezi dvěma loděmi a v okamžiku, kdy mezi nimi proplula jiná loď, ztratil spojení. Popov pátral po příčině ztráty spojení a objevil odraz elektromagnetické energie od změny prostředí.

V roce 1919 dospěl skotský fyzik sir Robert A. Watson-Watt k poznatku, že odraz elektromagnetické energie od změny prostředí lze využít k měření vzdálenosti objektů. První měření vzdálenosti pomocí rádiových vln uskutečnili roku 1924 fyzikové Appleton a Barnett při měření výšky ionosféry pomocí systému s kmitočtovou modulací. Za tím účelem ozařovali ionosféru kmitočtově modulovanou vlnou. Vlna odražená od ionosféry v určité výšce přicházející na vstup přijímače měla stejný kmitočtový průběh, byla však zpožděna vůči vyslané vlně o čas potřebný k uběhnutí dvojnásobku dráhy elektromagnetickou vlnou. Sčítáním vyslané a přijaté vlny vznikly zázněje, jejichž kmitočet byl přímo úměrný výšce ionosféry.

Roku 1925 vyvinuli obdobnou metodu pro měření výšky ionosféry Breit a Tuve z Carnegiova ústavu ve Washingtonu. Použili při ní amplitudové impulzní modulace. Metoda byla založena na měření doby zpoždění mezi vysláním krátkého elektromagnetického impulzu a jeho přijetím po odrazu od ionosféry. Změřením časového zpoždění lze, při známé rychlosti šíření elektromagnetických vln, určit výšku ionosféry.

Roku 1928 byl zkonstruován první praktický radiolokační systém. Byl jím rádiový letounový výškoměr, pracující s kmitočtovou modulací a založený na odrazu vln od zemského povrchu letounem. Toto zařízení bylo v USA patentováno pod číslem 2011392 k 10. 8. 1928.

Dosud uvedené radiolokační metody měření vzdálenosti pracovaly s odrazy od velkých objektů, jako je ionosféra nebo zemský povrch, které dávaly silné odrazy. Do roku 1930 nebylo známo, že i malé objekty mohou dát měřitelné odrazy. V roce 1931 pozorovali poštovní inženýři v Anglii odrazy od letounů, avšak považovali je za rušení. Podobné výsledky o odrazu rádiových vln od letounů byly publikovány roku 1933 ve Spojených státech. Zjistilo se, že letouny dávají slabé odrazy, které lze detekovat citlivým přijímačem. V této době se stala úloha zjištění objektů pomocí elektromagnetických vln technologickým problémem - začíná rozvoj radiolokace na celém světě.

V roce 1934 předal skotský fyzik sir Robert A. Watson-Watt podrobně propracovaný projekt přístroje na zjišťování letadel impulzní metodou. Použití radaru pro obranu země bylo vyvoláno mezinárodní politickou situací. Výsledkem bylo, že na jaře 1938 byl vybudován řetězec britských výstražných radiolokátorů CH sloužící pro obranu Londýna a ústí Temže i pro navádění nočních stíhačů na nepřátelská letadla. Tyto radary pracovaly na vlně 15 m s impulzním výkonem 150 kW při délce impulzu 12 ms a s opakovacím kmitočtem 25 Hz, později byl výkon zvýšen na 1 MW a měly dosah 200 km. V roce 1940 byl systém doplněn radiolokátory CHL, pracujícími na vlně 1,5 m. V roce 1939 došlo k výrobě prvních britských radiolokátorů pro letouny typu AI, které pracovaly na vlně 1,5 m.

V Anglii byl taktéž poprvé v historii vybudován kompaktní radiolokační systém, v němž údaje z radiolokačního průzkumu byly shromažďovány v jediném centru a tato informace byla využívána pro centralizované řízení PVO.

Nejdůležitějším předpokladem pro úspěšnou technickou realizaci radaru byla konstrukce vysokofrekvenční výkonové elektronky pro konstrukci vysílače. Tím se stal magnetron, který se podařilo vyvinout v roce 1932 v Anglii, a majáková trioda, vyvinutá v polovině 30. let v Německu. Je zajímavé, že magnetron, sestrojený na Birminghamské univerzitě, nebyl bezprostředně využit pro rozvoj radiolokace v Anglii, ale byl později předán Spojeným státům, kde zapůsobil jako revoluční konstrukční prvek. Dostal tak americkou radiolokaci v období 2. světové války na přední místo ve světě.

Tak došlo koncem 30. let ke kvalitativnímu skoku v oblasti zjišťování a sledování vzdušných cílů. Ve výzbroji tehdejších velmocí (Anglie, Německo, SSSR) se objevila tato nová zařízení pro "radiové zjišťování a měření vzdáleností letounů" nazývaná "radar", z anglického "RAdio Detection And Ranging" (rádiové zjištění a zaměřování), která mnohonásobně zvětšila dosah i přesnost určení polohy letounu.

V roce 1940 byly sjednoceny práce amerických a britských techniků v oboru radiolokace. Americký vývoj byl zaměřen na konstrukci centimetrového radaru pro protiletadlové dělostřelectvo. V krátké době se ukázalo, že volba centimetrového pásma byla výhodná. V roce 1941 byly provedeny první úspěšné zkoušky s centimetrovým palubním radarem. Tento systém byl určen pro řízení střelby z palubních zbraní a osvědčil se též při vyhledávání lodí a vynořených ponorek (ASU). Téhož roku byl uveden do provozu centimetrový střelecký radar dělostřelectva SCR-584. Přístroj řešil úlohu protiletadlového sledování zvoleného cíle v odměru a výměru zcela automaticky a v dálce poloautomaticky. Tento úspěšný systém byl později vyráběn v licenci v Sovětském svazu pod označením SON-4.

V roce 1937 byl dokončen první sovětský radar pro zjišťování letounů, pracující se stálou vlnou RUS-1. Výsledkem prací skupiny inženýra Kobzareva započatých v roce 1935 byl první impulzní radar pro zjišťování letounů, který byl vyzkoušen v roce 1938. Tento radar typu REDUT (RUS-2) měl na svou dobu velmi dobré taktické vlastnosti a byl prvním průmyslově vyráběným radarem pro systém protivzdušné obrany SSSR. Měl dosah 110-130 km, přesnost určení azimutu Ż3 a přesnost určení dálky 2 km. Významnou úlohu sehrály tyto radiolokátory zejména v letech 1941-1942 při obraně Moskvy, kde vytvořily základní předpoklady pro efektivní bojové využití sovětského letectva. Vývojem a zdokonalením radarů REDUT vznikla řada radarů PEGMATIT P-1, P-2, P-2M, P-3A a P-8, které hrály důležitou úlohu v protivzdušné obraně v období druhé světové války. Tato vývojová řada se stala základem několika typů radarů používaných v současné době.

Nedůvěra a podcenění významu radiolokačního průzkumu se vymstily velení amerického námořnictva při japonském útoku na Pearl Harbour. Tehdy nově instalované radiolokátory útok zachytily včas, avšak velení této informaci neuvěřilo a nepodniklo žádná opatření. Smutným výsledkem byly veliké ztráty americké tichomořské flotily.

Německá armáda na počátku války v této technice zaostávala. Její radiolokátory pracovaly jen v pásmu metrových vln. Až po ukořistění spojeneckého radiolokátoru němečtí vědci odhalili tajemství dutinového magnetronu a do konce války Němci začali vyrábět a využívat vlastní radiolokační přístroje i centimetrového pásma.

Německá armáda však radiolokátory nevyužívala pro centralizované řízení PVO, protože měla nedostatek radiolokačních prostředků, a tak jejich radiolokační informace sloužila pouze pro decentralizované řízení jednotlivých složek armády a efektivita využití německého radiolokačního průzkumu byla nízká.

První radary pracovaly v pásmu metrových vln (15 m, 4 m, 1,5 m). Později byly konstruovány radary pracující v decimetrovém pásmu (50-60 cm) a později v centimetrovém pásmu (10 cm a 3 cm). Snaha zkrácení používaných vlnových délek byla zdůvodněna možností zúžení vyzařovacího diagramu při přijatelných rozměrech antény, což umožnilo zvětšit dosah zjištění cílů, zlepšit přesnost měření úhlových souřadnic, rozlišovací schopnost a do určité míry také odolnost radarů proti rušení.

Rovněž v Německu byl na počátku války sestrojen výstražný radar typu FREYA, který pracoval na vlnové délce 2,4 m a měl dosah 120 km, a radar WÜRZBURG RIESE, pracující na vlně 60 cm s dosahem 70 km. Později v roce 1942 byl vyvinut palubní střelecký radar FUG s vlnou 2 m a dosahem 4-6 km. Technické problémy na "cm" pásmu zpočátku vedly v Německu k závěru, že toto pásmo není vhodné pro radiolokační účely. Později se ukázalo, že takový závěr byl omylem, který způsobil zaostávání vývoje radiolokace v Německu.

Na počátku války měly armády a loďstvo všech velmocí pouze několik typů radiolokátorů. Ke konci války však počet typů a množství radiolokátorů podstatně vzrostly.
V průběhu druhé světové války byly vyvinuty tyto základní typy radiolokátorů:
- pozemní a lodní přehledové radary pro zjišťování letounů a lodí na velkých vzdálenostech. Tyto radiolokátory umožňovaly zjistit nepřátelské letouny na vzdálenosti 200-300 km a vyloučit možnost nenadálého vzdušného přepadení;
- pozemní a lodní radary pro navedení vlastních stíhačů na nepřátelské letouny na vzdálenostech 150-200 km;
- palubní radary pro ochranu zadní polosféry letounu, umožňující upozornění osádky letounu na přítomnost stíhaček za letounem do vzdálenosti 2 km;
- palubní panoramatické radiolokátory pro navigaci a bombardování, které umožnily zobrazení charakteristických rysů zemského povrchu pod letounem do vzdálenosti asi 150 km, což umožňovalo navigaci a bombardování bez přímé viditelnosti;
- pozemní radary pro vedení palby protiletadlového dělostřelectva. Tyto radary umožňovaly zjištění letounů na vzdálenosti 50-80 km a jejich automatické sledování od vzdálenosti 30-40 km s přesností 20 m. Přesné souřadnice cíle se předávaly na ústřední zaměřovač protiletadlové baterie;
- přístroje pro radiolokační identifikaci. Tato zařízení umožňovala rozpoznání vlastních letounů a lodí na základě smluveného kódu.

Použití radiolokačních prostředků podstatně zvýšilo účinnost mnoha druhů zbraní a v jádru změnilo způsob vedení války. To mělo za následek, že se objevila řada prostředků boje proti radarům. Byly konstruovány speciální vysílače pro rušení činnosti radarů (radiolokační rušiče) a velkého rozšíření došly také dipólové odražeče v podobě staniolových nebo metalizovaných papírových pásků vypouštěných z letounů. Rozptýlením dipólových odražečů v prostoru se dosáhlo maskování skutečných cílů proti radiolokačnímu zjištění.

Do konce 2. světové války radiolokátory pracovaly především na třech vlnových délkách: 1,25 cm, 3,2 cm a 10 cm. Největší výkony byly již tehdy na deseticentimetrových přístrojích (dosahovaly impulzních výkonů přes 1 MW).

Tradice radiotechnického vojska Československé armády sahají do prvních poválečných let, kdy krátce po osvobození vlasti, v rámci formování naší nové armády, vzniká i protiletadlová obrana. Na základě zkušeností z 2. světové války se PVO reorganizovala ve většině států podle osvědčených vzorů vítězných armád. Po osvobození v roce 1945 byla i naše tehdejší protiletadlová obrana budována podle vzoru vítězných armád.

Zahrnovala tři složky:
- bojové prostředky (stíhací letectvo, protiletadlové dělostřelectvo a balony pro přehrazování náletových směrů v malé výšce);
- řidící orgán bojové činnosti (letecké operační středisko = LOS);
- prostředky hlásné služby (vidové hlásky a několik trofejních německých radiolokátorů RZ-III FREYA a amerických AN/TPS-3 a SCR).
Hlásná služba měla skoro tytéž úkoly, jaké má radiotechnické vojsko dodnes: - nepřetržitě střežit vzdušný prostor;
- rychle podávat přesné zprávy o vzdušné situaci všem zájemcům, především bojovým prostředkům protiletadlové obrany, ostatním druhům vojsk a orgánům civilní obrany.

Kromě toho stanoviště hlásné služby zjišťovalo a hlásilo stav počasí a jeho náhlé změny, a tak přispívalo k upřesnění meteorologické situace v důležitých prostorech bojové činnosti letectva.

Po únoru 1948 je náš stát orientován výrazně prosovětsky. Proto bylo přikročeno k budování nové struktury PVO podle sovětského vzoru. Byla provedena důkladná přestavba organizace protiletadlové obrany a rovněž byla vyřešena organizační struktura hlásné služby. Státní území bylo organizačně rozděleno na 4 hlásné oblasti (Praha, České Budějovice, Olomouc a Zvolen). Řídícím orgánem hlásných oblastí bylo Ústředí hlásné služby (ÚHS), zřízené u leteckého operačního sálu (LOS) v Praze. Hlásné oblasti se dělily na několik (6 až 7) hlásných okrsků, v nichž byla výkonným orgánem stanice hlásné služby (SHS). Každé stanici byly podřízeny vidové hlásky, jejichž počet se řídil velikostí okrsku (do 30 hlásek).

Na celém státním území byla průzkumem prověřena nejvýhodnější stanoviště pro dostatečnou hustotu sítě vidových hlásek. V té době byl hlavním pojítkem telefon, proto se stanice hlásné služby plánovaly v blízkosti telefonních zesilovacích stanic. Tato síť měla být plně aktivována teprve v případě potřeby, a to během několika hodin. Vojenské útvary obsazovaly nejbližší určená pozorovací stanoviště a u těchto útvarů byly uloženy hlásné soupravy, tj. bedny s potřebným vybavením pro zřízení vidové hlásky. Náplň soupravy tvořily kurzový stolek, buzola, hodinky, telefonní přístroje, telefonní kabel, ženijní nářadí apod. Pro každé pozorovací stanoviště se také předem připravilo telefonní vedení státní poštovní správy, na které se hláska jednoduše připojila. V bedně byl uložen rovněž popis stanoviště - podrobný náčrt jeho umístění s potřebnými údaji pro zabezpečení života příslušníků hlásky: nejbližší poštovní úřad, lékař a nemocnice, stanice SNB, nejbližší posádka, železniční nebo autobusové spojení, místo SHS, způsob stravování, místo připojení na stálé telefonní vedení, zdroj vody a jiné potřebné údaje.

V roce 1949 provedlo velitelství letectva nábor důstojníků pro hlásnou službu. Vybraní důstojníci absolvovali krátký kurz a pak řídili výcvik hláskařů--vojáků základní služby. V létě roku 1950 se v západních Čechách uskutečnilo taktické cvičení, při kterém byla rozvinuta jedna stanice hlásné služby se 24 hláskami. Při tomto cvičení se prověřila pohotovost hláskařů k aktivování hlásného okrsku a prokázala se schopnost hlásné služby i ostatních prostředků PVO k odrážení vzdušných cílů.

Na základě těchto poznatků byl 1. září 1950 v rámci protiletadlové obrany státního území (PLOSÚ) vytvořen v Čechách první hlásný pluk se 2 stanicemi (rotami) hlásné služby a celkem 25 hláskami. Stanoviště hlásek byla rozmístěna podél západní hranice. U velitelství útvaru byla zřízena ústředna hlásné služby a propojena s leteckým operačním sálem. Rozhodnutím ministra národní obrany bylo dnem 15. 12. 1950 zřízeno Velitelství protiletadlové obrany státního území (PLOSÚ) a nově vytvořený hlásný pluk mu byl podřízen. Velitelství bylo vytvořeno pro zabezpečení jednotného velení vojskům, k zabezpečení jeho rychlé výstavby a vybudování systému protiletecké obrany. Zřízením hlásného pluku byla vidová hlásná služba vyjmuta z letectva, které si ještě po určitou dobu ponechalo její radarovou složku, tvořenou několika trofejními (německými) přístroji a radarovým vlakem.

Radarový vlak byl zkompletován v roce 1950 v Plzni, neosvědčil se však, a proto byl v roce 1952 zrušen. Tato souprava obsahovala 2 přístroje RZ-III, 2 x RZ-IV, velitelský vagón se spojovacím zařízením, lůžkovou a stravovací část. Měl spojení s ústřednou hlásné služby a RL prostředky letectva. Pohyboval se po železnici ve směru Jičín, Dětenice, Štědrá u Toužimi.

V roce 1951 byly zřízeny další dva hlásné pluky - na Moravě a na Slovensku. Tyto útvary při rozvinování hlásné sítě využívaly zkušenosti získané zejména při výstavbě stanovišť. Rovněž bylo více času na všechny přípravy a samotné hlásky se zřizovaly v příznivějších podmínkách než na Šumavě.

V roce 1952 náš stát nakoupil na tehdejší dobu velmi moderní proudové letouny sovětské výroby MiG-15. Spolehlivé zabezpečení jejich provozu si nutně vyžádalo i novou radiolokační techniku. V hlásné službě došlo ke kvalitativním změnám. Do výzbroje byla zaváděna na svou dobu moderní sovětská radiolokační technika řady PEGMATIT. Hlásný útvar dostal několik radiolokátorů typu P-20 a P-3a, které kromě polohy měřily i výšku cílů a měly 5-10krát větší dosah než předchozí typy. Na počátku byly rozmístěny na hlavních příletových směrech u osad Kříženec, Švábův Hrádek u Českých Budějovic, Syrovice a v Šuranech. Kromě bojových úkolů tyto prostředky plnily i úkoly výcvikové. Hlásný útvar se postupně nasycoval radiolokační technikou, která stále účinněji zabezpečovala vzdušný průzkum. Byla nakoupena radiolokační technika typu P-8.
Svými bojovými možnostmi tato technika daleko převyšovala možnosti vidových hlásek. Postupem času došlo k vybavování hlásných pluků radiolokační technikou, která stále účinněji zabezpečovala průzkum vzdušného prostoru. Radiolokační průzkum se stal hlavním druhem průzkumu vzdušného prostoru a radiolokátory hlavním druhem výzbroje hlásných pluků. Kvalitativní změny průzkumu vzdušného prostoru, postupný přechod od vidového průzkumu jako hlavního druhu průzkumu vzdušného prostoru k průzkumu radiolokačnímu, to vše postupně vedlo k tomu, že se hlásné pluky v roce 1955 přejmenovávají na radiotechnické pluky. Stanice hlásné služby se postupně ruší a ponechávají se pouze hlásky na západní hranici jako doplněk radiolokačního průzkumu. Přibývala nová technika, rozšiřoval se počet radiotechnických útvarů. Do popředí začala vystupovat otázka připravenosti lidí, a to jak velitelských, tak i technických profesí. Tento úkol byl řešen po dvou liniích. Byla vytvořena skupina, která se připravovala přímo na pracovištích za pomoci sovětských instruktorů. Druhá skupina, tvořená především novými veliteli a náčelníky přístrojů, byla odeslána na odbornou přípravu do sovětských škol.

Rostoucí nároky na spolehlivost obrany státního území a prudký rozvoj prostředků vzdušného napadení vyžadovaly souběžně i mistrovské zvládnutí bojové služby. V dobách hlásné služby se na velitelských stanovištích (VS) vzdušná situace zakreslovala na vodorovných vyhodnocovacích stolech jednoduchými značkami na mapu se čtvercovou sítí. Se zavedením radiolokátorů se na VS zavedly svislé planšety, na kterých se vzdušná situace zakreslovala zrcadlovým způsobem.

V druhé polovině padesátých let byly postupně zasazovány do používání novější typy radiolokátorů (P-10, P-15, P-20 a P-30) a později, v průběhu šedesátých let, pak ještě P-35, P-12, P-14 a radiolokační výškoměry PRV-10, PRV-9 a PRV-11.

V roce 1956 došlo v rámci zdokonalování systému PVO ke spojení stíhacího letectva, PL dělostřelectva a RTV v jeden celek. Velitelství PLOSÚ bylo transformováno na Velitelství letectva a PVOS. Radiotechnické vojsko přebralo plnění úkolů jednotného RL zabezpečení.

Byly vytvořeny radiotechnické pluky a v rámci nich radiotechnické hlásky (RTH). Tato organizační struktura se osvědčila, ovšem vzhledem k další modernizaci a nárůstu leteckého provozu dochází u radiotechnického vojska k další reorganizaci. V roce 1961 pod vlivem narůstání leteckého provozu a vzniku PLRV došlo k vytvoření sborů PVOS. U RTV byly vytvořeny samostatné radiotechnické prapory podřízené sborům PVOS, které k jejich řízení měly oddělení RTV. Tyto radiotechnické prapory byly z bojového hlediska mobilnější a vzhledem k promyšlené dislokaci byly již schopny vytvořit souvislé RL pole nad celým územím republiky.

Nově vytvořené radiotechnické prapory úzce spolupracovaly s aktivními prostředky - tedy SL a koncem 50. let nově vzniklým druhem vojska - PLRV, tehdy vybaveným komplexy SA-75 Dvina. Byla budována společná velitelská stanoviště RTV, PLRV a SL. Systém byl doplněn soustavou pozorovacích hlásek, které vyplňovaly "hluché" prostory.

Rostoucí požadavky na zabezpečení bojové činnosti PLRV a SL a zkrácení doby zpracování a přenosu radiolokační informace přinášejí nutnost automatizace vedení bojové činnosti. Od roku 1965 byl do výzbroje RTV postupně zasazován automatizovaný systém velení Vozduch V-1p, který urychlil předávání RL informace jednotlivým adresátům. Systém fungoval na principu předávání RL informace pomocí telegraficky kódovaného signálu. Urychlil předávání radiolokační informace a zvýšil informační kapacitu systému RL průzkumu.

Novému systému velení se nutně musela podřídit i organizační struktura PVOS. Přechází se na divizní systém. Radiotechnické hlásky se transformovaly na radiotechnické roty, do kterých jsou zaváděny objekty VP-02U systému V-1p. Na VS rtpr jsou zasazovány objekty VP-03U a objekty VP-11. Na VS dPVOS jsou zasazovány objekty VP-04U. Systém umožňoval automatizovaný sběr radiolokační informace pro zabezpečení velení vojskům divize PVOS, předávání bojové informace do automatizovaných systémů velení PLRV ASURK-1 a automatizované navedení stíhacího letectva z objektu VP-11 Kaskád. Tím se zásadním způsobem změnila metodika práce obsluh a směn všech pracovišť. Toto přezbrojení se odrazilo i na řídící práci velitelských stanovišť a zasáhlo také organizátorskou práci štábů všech stupňů. Objekt VP-02U (ASV roty) umožňoval připojení dvou přehledových radiolokátorů a 1 radiolokačního výškoměru. Radiolokační informace se snímala poloautomatizovaným způsobem, tzn. operátor značkoval polohy cílů na indikátorech Strela pomocí TMK (elektrooptická tužka - joystick). Sejmuté polohy byly automatem zakódovány do telegrafního signálu, přeneseny na nadřízené stanoviště (rtpr), kde signál byl přijat objektem VP-03U. Přijatý signál byl zobrazen na elektrooptických planšetech (EOP) a indikátorech Strela, na kterých přijatá informace byla ztotožňována ručním způsobem: operátor opět značkoval polohu cíle pomocí TMK. Tyto značky byly odesílány telegrafním signálem na VS dPVOS, kde byly zobrazovány na EOP. Objekt VP-11 byl zasazován na NS a umožňoval přístrojové navedení 2 stíhačů na 2 cíle na základě prvotní informace z přehledového radiolokátoru místní rtr a druhotné informace z objektu VP-03U. Objekt ASURK-1 byl automatizovaným systémem velení plrb a plrp. Prvotní informaci odebíral z objektu VP-02U a druhotnou informaci z objektu VP-03KS. Byl schopen řídit palbu plro automatizovaně.

V září 1977 dochází k další reorganizaci RTV. V Brně a Chomutově byla vytvořena velitelství radiotechnických brigád, vznikly další dva radiotechnické a dva provozní prapory. Uskutečnila se redislokace všech štábů rtpr tak, aby bylo možno lépe plnit normy zaujímání VS bojovými směnami. Reorganizací se podařilo zvýšit počet bojových radiotechnických jednotek.
Při reorganizaci byly sníženy počty příslušníků velitelství rtpr. Tehdy radiotechnické prapory fakticky ztratily status samostatných praporů. Rušení skladů, snižování počtů příslušníků inženýrsko-technické, automobilní služby i opravárenských zařízení a omezení jednotlivých druhů zabezpečení života vojsk způsobilo, že rtpr ztrácejí schopnost samostatné existence i samostatného vedení bojové činnosti.

V průběhu 70. let postupně dochází k obměně RL výzbroje. Staré typy RL jsou nahrazovány modernizovanými verzemi (P-12M, N; P-15M, P-14F) i modernějšími typy, jako jsou dálkoměry P-37, RL-42 a výškoměry PRV-13 a PRV-16. Postupně dochází ke zvyšování bojových možností RLV, především v oblasti radioelektronického boje. Této oblasti je přikládán na základě zkušeností z lokálních konfliktů stále větší význam.

Začátkem 80. let byl do výzbroje RTV postupně zasazován automatizovaný systém velení V-1M, který nahrazoval systém V-1p. Systém byl vybaven jednoúčelovými počítači a umožňoval vedení bojové činnosti se zápisem do paměti. Umožňoval automatizované velení vojskům divize PVOS z objektu VS-11, automatizované velení PLRV z objektu ASURK-1ME a později velení PLRV a navádění SL z objektu Vektor-1M a Seněž-1M, zabezpečovaného radiolokační informací z objektů VP-02M a PORI. Systém umožňoval i vyhodnocování poloh cílů - rušičů z objektů VP-15M. Princip práce vycházel z předchozího systému. V objektech ASV rtr - VP-01M (který měl kapacitu 12 současně sledovaných cílů) se RL informace snímala pomocí elektrooptické tužky (TMK) a dále už procházela automaticky. Objekt VP-02M (ASV rtpr) přijímal RLI od objektů VP-01M a prováděl automaticky terciární zpracování RLI a její odeslání na objekty VS-11, ASURK, VEKTOR, SENĚŽ a na ASV součinnostních rtpr. Současně se v něm zaváděla poloautomatizovaně RLI z RL místní rtr. Objekt PORI pracoval obdobně, avšak s větší kapacitou současně vedených cílů.

Koncem 80. let dochází k zasazování ASV další generace, systému Osnova-Pole. Tento systém již zpracovával radiolokační informaci od 3D RL automaticky, byl schopen automaticky vyhodnotit odpálení protiradiolokačních řízených střel a při té příležitosti automaticky čidlo vypnout. Systém však již nebyl dobudován, pracoval pouze pro systém Seněž-1M.

Automatizovaný systém velení POLE-E byl určen pro automatizované velení radiotechnické jednotce. Umožňoval automatizované i automatické snímání, automatické zpracování a předávání RLI na nadřízené VS. Objekt umožňoval připojit 3 dálkoměry a 2 výškoměry.
Automatizovaný systém velení OSNOVA-1E byl určen pro automatizaci velení uzlu zabezpečení aktivních prostředků. Umožňoval automatické snímání, zpracování a předávání RLI na nadřízené a zabezpečované VS. Současně umožňoval velení vlastním RL a bojové směně. Objekt byl schopen automaticky vyhodnotit postřelování RL protiradiolokační řízenou střelou a u ohroženého radiolokátoru vypnout vyzařování. Nevýhodou objektu byla vysoká energetická náročnost, jeho příkon dosahoval 100 kVA.

V roce 1991 v souvislosti s rozpadem Československa byla rozdělena i brněnská rtb na rtp složený z rtpr dislokovaných na Moravě a slovenskou rtb ze slovenských rtpr. Po rozpadu ČSFR zůstala v ČR rtb v Chomutově a rtp v Brně. Zároveň jsou rtpr transformovány na skupiny RL průzkumu a uvědomování (SkRLPzU) a rtr na střediska RL průzkumu (StřRLPz). Vidové hlásky na státní hranici jsou zrušeny.

V polovině 80. let vyvstal požadavek vybudování systému integrovaného velení. Na základě tohoto požadavku je vyvíjen od roku 1987 systém MASIV (Malý Automatizovaný Systém Integrovaného Velení) na bázi sítě personálních počítačů typu AT-286. Avšak požadavky na něj kladené nebyl schopen plnit, vývoj se opožďoval vinou nedostatků v řízení vývoje a systém morálně velmi rychle zastaral. Proto zasazen nikdy nebyl a počátkem 90. let bylo rozhodnuto jej přepracovat na automatizovaný informační systém - AIS. V letech 1993-94 byl zaveden do používání automatizovaný informační systém AIS. Byl vytvořen ze sítě počítačů řady PC-AT. Systém umožňoval pomocí počítačové sítě posílat jak celkovou informaci o vzdušné situaci, tak i odesílat různá hlášení ve formě tabulek a štábní dokumenty.

Od roku 1991 byl do výzbroje zaváděn integrovaný systém sběru, vyhodnocování a distribuce RL informace LETVIS (letecký vizuální informační systém) od soukromé firmy ALES, který měl nahradit používané ASV řady Vozduch i Osnova-Pole. Byl vybrán bez konkurzního řízení, které v té době nebylo povinné. Tento systém již pracoval na principu počítačových sítí a byl stavěn z počítačů řady PC-386 a PC-486.

LETVIS však pro řízení bojové činnosti PVO nevyhovoval a nebyl schopen plnohodnotně systémy ASV nahradit. Proto se průběžně pokračovalo na jeho zdokonalování. Konkurenční systém Gatracs, vyvinutý státním Výzkumným ústavem řízení letového provozu v Brně, se přes jeho podstatně vyšší přesnost nepodařilo v armádě prosadit.

Systém GATRACS, původně vyvinutý Výzkumným ústavem řízení letového provozu, přešel po zrušení výzkumného ústavu do majetku nově vzniklé firmy Radas Brno. Tento systém pracuje na principu multiradarového zpracování radiolokační informace metodou multi-plot. Jeho základní filozofií je distribuce RL informace po sekundárním zpracování ve formě plotů (bodů) od jednotlivých zdrojů ke všem koncovým uživatelům. Terciární zpracování radiolokační informace se provádí pouze u koncového uživatele. Tím se dosahuje vyšší přesnost přenášené informace, jakož i její podstatně menší zpoždění. Celý systém je na jednom pracovišti integrován do dvou počítačů, z nichž jeden zabezpečuje komunikaci a terciární zpracování a druhý zobrazení. Systém vyhovuje požadavkům na řízení civilního letového provozu podle norem ICAO a EUROCONTROL.

Závěrem roku 1994 v rámci snižování počtů v armádě došlo k dalším reorganizačním změnám. Byly zrušeny skupiny radiolokačního průzkumu a uvědomování a střediska radiolokačního průzkumu byla přímo podřízena radiotechnickým brigádám. Byly vytvořeny 3 radiotechnické brigády - v Chomutově, Českých Budějovicích a Brně. Pro zabezpečení štábu a VS rtb byl u každé rtb vytvořen prapor zabezpečení velení a pro logistické zabezpečení byl vytvořen prapor zabezpečení. U vybraných středisek RL průzkumu byly vybudovány roty variantních sil.

V roce 1995 byly zrušeny ASV systému V-1M i Osnova-Pole a byly nahrazeny systémem LETVIS, který byl koncem roku přepracován a upraven podle požadavků PVO. Tento systém byl zaveden na velitelská stanoviště rtb v konfiguraci Sektor-VS. Do RL P-37, PRV-17, RL-42 a RL-4AS byly zabudovány extraktory, které měly nahradit práci operátorů. Systém LETVIS však zůstal stacionární, nebyl schopen vedení NLC a zůstal využitelný pouze pro použití v mírových podmínkách.

Radiolokátory typu P-18, ST-68U, PRV-9 a PRV-16 byly přesunuty do jednotek variantních sil a zbývající RL jsou zrušeny. Při zasazení variantních sil do bojové činnosti se informace z jejich radiolokátorů předávala ručním způsobem na VS rtb, kde se ručně zaváděla do systému LETVIS.

V září roku 1997 došlo k další reorganizaci armády. Sbor PVO a sbor taktického letectva byly sloučeny pod jednotné velení do vzdušných sil. Z rtb v Chomutově a v Brně byly vytvořeny sektory velení, řízení a průzkumu, jejichž velitelská stanoviště přebrala funkci řízení bojové činnosti vzdušných sil v prostorech Čechy a Morava. Do zbývající smíšené rtb v Českých Budějovicích byly soustředěny všechny radiolokátory variantních sil do jednoho rtpr a do druhého rtpr REB byly reorganizovány síly rtp REB PVO.

Sektorům velení řízení a průzkumu zůstaly radiolokátory P-37, PRV-13, PRV-17, RL-42 a RL-4AS, ze kterých byla radiolokační informace zpracovávána a distribuována systémem LETVIS v elektronické formě. Zabezpečovací jednotky byly u sektorů velení, řízení a průzkumu transformovány z praporů na střediska (středisko zabezpečení velení a středisko zabezpečení) a navíc pro potřeby meteorologického zabezpečení letectva bylo vytvořeno povětrnostní RL středisko. U smíšené rtb byly vytvořeny zabezpečovací jednotky u každého praporu. U radiotechnického praporu to byla rota zabezpečení a středisko oprav techniky a u radiotechnického praporu REB pak rota podpory velení a rota zabezpečení.

V roce 1999 byla zrušena smíšená rtb v Českých Budějovicích. Část radiolokátorů byla přemístěna k střediskům RL průzkumu stálých sil a ostatní byly zrušeny.

Zdroj:
Redakce účelové tvorby (RÚT AVIS)
Ministerstvo obrany ČR, AVIS
ISBN 80-7278-061-1

Elektronická verze publikace "Radiotechnické vojsko (k 50. výročí vzniku)" je i s obrazovými přílohami ve formátu PDF ke stažení zde:
Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory.

Permaktron
Experimentátor
Příspěvky: 271
Registrován: 07.02. 2008 23:24
Bydliště: České království
Kontaktovat uživatele:

Recenze publikace

Příspěvek od Permaktron » 14.03. 2008 13:29

Vobecký, Petr - Kolek, Jiří:
Radiotechnické vojsko (K 50. výročí vzniku)
obalka.jpg

Praha, MO ČR - AVIS 2000. 24 s.

O jejím obsahu hovoří i následující recenze od Dr. Pavla Minaříka, CSc. z Vojenského ústředního archivu v Praze:
Jedním z příspěvků k 50.výročí vzniku radiotechnického vojska se v roce 2000 stala útlá brožurka, vzešlá ze spolupráce dvojice jeho současných příslušníků. Na poměrně malém prostoru je zde stručně shrnut nejenom vývoj radiotechnického vojska naší armády, ale čtenář se zde může "v kostce" seznámit i s obecnou historií radiolokace a jejího využití ve vojenství. Jak je uvedeno v úvodu zmiňované brožurky, "publikace si klade za cíl být nejen zrcadlem uplynulých let, ale především poděkovat všem, kteří přiložili ruku k dílu a svou dlouholetou obětavou prací v řadách radiotechnického vojska se přičinili o jeho dobré jméno a pomáhali tvořit jeho historii".

Od počátečního historického exkurzu do posledních let 19.století, kdy byl v Rusku objeven princip radiolokace, se můžeme přes zkonstruování prvního radiolokačního systému v USA v roce 1928 dostat až k jeho praktickému využití v letech 2.světové války u obou válčících koalic. Čtenář se zde ve stručné podobě, možná až příliš stručné, dozví základní údaje o vývoji a o využití radiolokátorů v protivzdušné obraně SSSR i Německa, informativně i v USA a Velké Británii.

Podstatná část publikace je následně věnována historii radiotechnického vojska naší armády. Přitom zde platí nepřímá úměra, že čím vzdálenější historie je popisována, tím stručnější a méně přesný je její obraz.

K vytvoření protiletadlové obrany v rámci čs. armády krátce po osvobození republiky (s. 8) bych podotkl, že složky, které se na ní ve 2.polovině 40.let podílely, ještě nebyly v podřízenosti centrálního velitelského orgánu, ale byly rozděleny mezi jednotlivé druhy vojsk, zejména dělostřelectvo a letectvo. Teprve k 1.1.1950 vzniklo Velitelství protileteckého vojska, které k 15.12.1950 ukončilo svoji činnost a nahradilo jej Velitelství protiletadlové obrany státního území (tzv. PLOSÚ). Inspektorát protiletecké ochrany, vytvořený v rámci hlavního štábu 15.2.1947, charakterem své činnosti patřil mezi studijní orgány a konkrétními velitelskými pravomocemi nedisponoval. Rovněž tak k prezentovaným složkám protivzdušné obrany ve 2.polovině 40.let v žádném případě nepříslušely balony pro přehrazování náletových směrů v malé výšce a letecká operační střediska (s. 8). V rámci čs. armády přehradové balóny do složení protivzdušné obrany nikdy zařazeny nebyly a jediné, kterými kdy naše poválečná armáda disponovala, se používaly se na přelomu 40. a 50.let k padákovému výcviku našich výsadkářů. Letecká operační střediska vznikla v rámci vojenského letectva až v roce 1950 a proto ve 2.polovině 40.let nemohla představovat řídící orgány bojové činnosti. V případě německé a americké radiolokační techniky (s. 8) lze o jejím využívání v rámci protivzdušné obrany hovořit až od roku 1949, kdy byla v květnu v rámci letectva aktivována první radiolokační stanoviště. V jejich výbavě se kromě trofejních radiolokátorů RZ-III (FREYA) nacházely po jednom kusu i RZ-IV (WÜRZBURG REISE), RZ-V (ANSBACH) a JS (JAGDSCHLOSS). Jeden americký radiolokátor SCR byl naší armádě dodán ze SSSR až počátkem 50.let.

V popisu praktického provádění hlásné služby autoři taktně přešly období do 25.2.1948 a pro další dva roky její činnosti použili jen velmi zjednodušené konstatování o její poplatnosti sovětskému vzoru. Proto běžnému čtenáři zůstane skryt fakt, že na základě dohody mezi MNO a MV přešla vidová hlásná služba ještě v roce 1945 do kompetence pohraničních oddělení SNB. V působnosti MNO zůstala pouze radiolokační hlásná služba, zařazená u Velitelství letectva HŠ. K MNO se vidová hlásná služba od MV vrátila až k 1.3.1949, kdy u letectva vznikla tzv. mírová hlásná služba, jejímž základem se stalo 31 vidových hlásek SNB. K řízení hlásné služby vznikly 3 hlásné oblasti (nikoliv čtyři, jak je uvedeno na s. 9) - Čechy, Morava a Slovensko. S výjimkou vidových hlásek v západním pohraničí šlo jen o předem připravený, ale nezaujatý systém. Byla pouze vytipována jednotlivá stanoviště vidových hlásek, okrskových hlásek, ústředen hlásné služby a u nejbližších vojenských útvarů uložen potřebný materiál.

Prvním útvarem hlásné služby nebyl hlásný pluk vytvořený údajně 1.9.1950 v rámci PLOSÚ (s. 10), ale "Hlásný prapor 1" Praha, zřízený od 1.10.1950 a podléhající Velitelství protileteckého vojska. Teprve k 15.12.1950 se uskutečnilo jeho převedení k PLOSÚ, přičemž byl současně přejmenován na 158. hlásný prapor. K rozšíření praporu na pluk došlo až 1.4.1952. Rovněž tak v roce 1951 nevznikly na Moravě a Slovensku další dva hlásné pluky (s. 11), ale pouze prapory - 157.hlpr v Olomouci a 156.hlpr ve Zvolenu. Oba prapory byly na hlásné pluky reorganizovány až k 1.11.1954. Pokud se týká radarového vlaku (s. 11), nebyl zkompletován v Plzni v roce 1950, ale firma Škoda jej zprovoznila již v roce 1947. Do jeho vybavení patřily po jednom radiolokátory RZ-III a RZ-IV (tedy nikoliv po dvou od každého typu). Po celou dobu své existence byl zařazen u vojenského letectva, přičemž po svém počátečním působení na Moravě byl v roce 1949 odeslán do generální opravy do Plzně a následně byl umístěn v Horažďovicích, odkud se v srpnu 1951 přes Milovice přemístil do Komárna. Pro svoji technickou zastaralost nebyl zrušen v roce 1952, ale až 1.2.1954 . V souvislosti se zaváděním letounů MiG-15 do výzbroje čs. letectva je vhodné podotknout, že tyto stroje jsme nekoupily až v roce 1952 (s. 11), ale jejich dovoz byl zahájen již v roce 1951 a od roku 1952 lze hovořit o náběhu hromadné výroby na základě poskytnutých licencí.

V rámci převodu radiolokační hlásné služby od letectva k PLOSÚ v roce 1952 (s. 12) je nutné uvést, že základem provozované techniky bylo 10 opotřebovaných RZ-III, které z počátku jen doplňovaly 4 ks P-3a, společně s 1 ks P-20 (v následujícím roce byl dovezen další). Teprve od roku 1955 je nahradily moderní sovětské radiolokátory řady "P", což vedlo ke změně charakteru vojska z hlásné služby na radiotechnické vojsko a zvýšení počtu jeho útvarů zřízením 155.rtp v Českých Budějovicích. Roty vidových hlásek byly ve struktuře radiotechnických útvarů zachovány až do roku 1958, kdy byly zrušeny a jednotlivé vidové hlásky přešly do složení radiotechnických hlásek.

K transformování Velitelství PLOSÚ na Velitelství letectva a PVOS nedošlo v roce 1956 (s. 12). Jednalo se o postupný proces, probíhající po dobu několika let. Nejdříve došlo dnem 1.11.1954 k přejmenování PLOSÚ na PVOS, přičemž od Velitelství vojenského letectva byla do jeho složení část stíhacího letectva zařazena až od 1.3.1955. Sloučení Velitelství PVOS a Velitelství letectva ve Velitelství letectva a PVOS v čele s náměstkem ministra národní obrany pro PVOS a letectvo se uskutečnilo až ve druhé fázi k 1.1.1957.

Od počátku 60.let se popis vývoje radiotechnického vojska stává komplexnější a přesnější, až od 90.let přechází na podrobnou charakteristiku jeho vnitřní organizace, materiálního vybavení a způsobů bojového nasazení.

Brožurka je doplněna celou řadou zajímavých fotografií a organizačních schémat, pro než platí to samé co o vlastním textu. Čím blíže k současnosti tím kompletnější a přesnější. K jednotlivým organizačním schématům je nutné dodat, že v období 1950 až 1955 existovaly tři obvody PLOSÚ a nikoliv jen dva (s. 10). V letech 1955 až 1957 ještě přetrvávaly dva obvody PVOS a Velitelství letectva a PVOS převzalo jednotlivé radiotechnické pluky do přímé podřízenosti v plném rozsahu až k 1.7.1957 (s. 13), přičemž 158.rtp již od roku 1955 nesídlil v Praze, ale v Žatci. O dva roky později se přestěhovalo velitelství 157.rtp z Olomouce do Brna a v roce 1958 následoval přesun 155.rtp z Českých Budějovic do Bechyně. Organizační struktura platná od roku 1961 (s. 13) zůstala zachována až roku 1969 a nikoliv jen do roku 1965, přičemž počet praporů u sboru PVOS dosáhl maximálně 5 a nikoliv 6. U schématu pro roky 1965 až 1977 (s. 15) je nutné opravit časové vymezení na léta 1969 až 1977 a místo Hlavní správy letectva a vojsk PVOS jako řídící složku uvést Náčelníka letectva a vojsk PVOS. Obdobná připomínka platí i pro organizační strukturu radiotechnického vojska pro roky 1977 až 1991 (s. 16), kdy řízení všech složek PVOS již od 1.1.1976 přešlo na tzv. Velitelství PVOS (tj. reorganizované velitelství 7.armády PVOS).

Bohužel v celé publikaci není uvedeno jediné jméno příslušníka radiotechnického vojska, kterým je v úvodu věnováno poděkování. Čtenář se tak např. nedoví, že jeho prvním a dlouholetým velitelem v letech 1955 až 1965 byl plk. Ondřej Kopnický.

Přes všechny výše uvedené výhrady považuji publikaci za přínosnou, byť již jen za seznámení čtenáře s velmi složitým organizačním, dislokačním a materiálním vývojem radiotechnického vojska v posledním desetiletí jeho existence.

Za další hodnotný počin příslušníků radiotechnického vojska AČR je nutno považovat výstavku k 50.výročí jeho vzniku, upořádanou v prostorách tzv. Červeného hrádku u Chomutova od května do prosince minulého roku příslušníky chomutovského radiotechnického svazku.

Praha 2001

Zdroj: http://www.vojenstvi.cz
Nemáte oprávnění prohlížet přiložené soubory.

Odpovědět

Zpět na „Vznik a historie RTV“

Kdo je online

Uživatelé prohlížející si toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 host